Filmy jako Brno aneb Husa na provázku a Barrandov
Iniciátorem, který se aktivně spolupodílel na tomto proudu, byl filmař Vladimír Sís z Brna (1925–2001), v pestrosti díla možná jeden z nejoriginálnějších režisérů. Zmiňme, že ve 40. letech pracoval ve Zlíně, aby se po návratu do Brna v roce 1946 podílel na tvorbě populárně-vědeckých filmů. V 50. letech se stal jedním z předních zaměstnanců Armádního filmu, v rámci armády se pak dostal až do Číny.
Zde natočil mj. ojedinělý a fascinující dokument Cesta vede do Tibetu (1956, obnovená premiéra v roce 2019), který ani po letech nezestárnul, ba naopak. Poté, v rámci reorganizací začátkem 60. let zdomácněl v pražských filmových ateliérech, kde pracoval až do konce 80. let. Jeho tvorbu na Barrandově lze roztřídit do tří proudů – tvořil klasické hrané filmy, střihové snímky a divadelní adaptace. Právě do poslední kategorie náleží jeho tři pozdní filmy spjaté s Brnem. Dva z nich náleží ke kultovním dílům, zatímco třetí snímek zůstává pozapomenutý.
Balada pro banditu (1978)
Divadelní představení Balady pro banditu mělo premiéru 7. dubna 1975 v prostorách Procházkovy síně v Domě umění města Brna a hrálo se až do 5. prosince 1977. Jako autor byl uváděn Zdeněk Pospíšil, který svým jménem kryl tehdy zakázaného dramatika Milana Uhdeho. Inspirací k Baladě byla Olbrachtova novela Nikola Šuhaj loupežník. Hudbu složil Miloš Štědroň, v hlavních rolích se u táborového ohně spolu sešli Miroslav Donutil (Nikola Šuhaj), Jiří Pecha jako velitel četníků a Bolek Polívka coby Žid Lazar Mageri a Iva Bittová v roli Eržiky.
V roce 1978 s týmž týmem vznikal film, který měl premiéru 15. června 1979 (a obnovenou znovu v létě 1998). Tak jako v divadelním představení mizela hranice mezi jevištěm a hledištěm, obdobně filmová adaptace rozrušila hranice mezi filmem a divadlem. To, co začíná jako filmový záznam trampského potlachu kapely Zelenáči v lesním divadle na hradní zřícenině Andělské hory, se přerámovává v loupežnický, v lecčems naivně buřičský film. Pokud se v 60. letech v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964) vojákům proměnily zbraně v hudební nástroje, Balada naznačuje civilní protirežimní vzdor, kdy se kytary, hudba a písničky spolu s příběhy proměňují ve zbraně a táborák syčí revoltou.
Poslední leč (1981)
Pokud Baladu pro banditu (1978) v době premiéry vidělo 209 tisíc platících diváků, druhou „provázkovskou adaptaci“ v kinech viděla pouhá polovina (upřesněme – Poslední leč vidělo 109 tisíc diváků), samozřejmě – ke své škodě. V Poslední leči, filmové (premiéra 15. 10. 1982) i divadelní (premiéra 20. února 1981) jde o kouzelně bizarní setkání dvou postav, jedné literární a druhé dramatické – pana revírníka Huberta (Jiří Pecha) z Mrštíkovy Pohádky máje (1897) a Zvonka Burkeho (Bolek Polívka) z divadelní hry Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1965) od Ladislava Smočka.
Burke jednou za čas navštěvuje revírníka a spolu se oddávají lehce fantaskním hrám. Tentokrát se ze starců stávají lovci, kteří vyrazili na jelena – v symbolické rovině na cestu za smrtí. Z neútulné místnosti společnými silami vytváří fantaskní svět, v němž běžné se stává zvláštní, nuzný pokoj promění v les, z umyvadla je studánka, mlha je dýmem z nakouřených kamen aj. Ve filmovém ateliéru naaranžované divadelní představení bylo nasnímáno na černobílý film, který byl poté tónovaný v duchu němých filmů 10. a 20 let 20. století.
Sen noci… (1985)
Z „provázkovských“ látek Vladimír Sís náhle vybočil, když se rozhodl vytvořit záznam baletu Sen noci svatojánské, zhudebněný skladatelem Václavem Trojanem, který nastudoval s choreografem Lubošem Ogounem soubor Státního divadla v Brně. Krátce po premiéře, 5. 7. 1983 Trojan zemřel. I v tomto případě Sís upřednostnil filmový ateliér před divadelními prkny. Na Barrandov pozval celý brněnský baletní soubor (Jiří Kyselák, Dagmar Maštalířová, Lubomír Večera, Soňa Žejdová aj.), aby jej ve stylizované dekoraci zachytil v klasické shakespearovské feerii.
Trojanova hudba původně vznikla pro Trnkův loutkový opus magnum Sen noci svatojánské (1959), což je uhrančivý snímek. Přesto již o něm lze říci, že ač se jedná nedlouhý titul (76 minut), jde o dílo, které na běžného diváka klade velké nároky. Nejinak je tomu i u baletního představení, které ocení zejména minoritní publikum. Proto nepřekvapí, že v kinech Sen noci v čase premiéry objevilo pouze 6 a půl tisíce diváků.
Snímek byl dobovou kritikou pozitivně vnímaný alespoň jako odvážný pokus o filmovou adaptaci baletu. Ten však, přes veškeré umělecké a řemeslné kvality, jež byly v některých případech vnímány jako naprosto výlučné (práce se zvukem), srážel až příliš pietní přístup k baletní inscenaci, víc konzervující než filmařsky obohacující výsledné představení.
Šašek a královna (1987)
Kromě Vladimíra Síse se brněnskou divadelní tvorbou, opět z Husy na provázku, inspirovala režisérka Věra Chytilová (1929–2014). Do filmu adaptovala autorské divadelní představení Bolka Polívky Šašek a královna (divadelní premiéra 4. února 1983), v níž Polívka vystupoval se svou tehdejší partnerkou Chantal Pouillain, a natočila možná nejznámější a divácky nejproslulejší i nejatraktivnější adaptaci. Původní příběh o vztahu umění a moci Chytilová rozvinula a přetvořila v dynamickou a dramatickou studii vztahu mužů a žen, která ačkoliv vychází z typizovaných postav, vyniká řadou jemných nuancí a vrstev.
Film se odehrává ve dvou časových rovinách. Jedna zachycuje stylizovaně přepjatý vztah královny a šaška, druhá ze současnosti, zachycuje obdobně nerovný vztah mezi cizinkou a jejím průvodcem – mezi správcem hradu Jarynem Slachem a Reginou, manželkou německého nimroda, jenž si přijel na český venkov zastřelit jelena.
Zejména trojice filmů s Bolkem Polívkou (Balada pro banditu, Poslední leč a Šašek a královna) náleží k příslovečném „zlatému fondu“ nejen brněnské divadelní kultury, ale hlavně k filmové klasice. Dnes se může zdát, že pomáhaly hlavně utvářet zejména hvězdný statut Bolka Polívky. Zásadnější je, že zachycují kulturní a společenský kvas, který tady byl v době, která mu zdánlivě vůbec nepřála.
