Prior padl, ale žádné strachy. Socík v Brně is not dead
Nechali jsme se inspirovat hojně propíranou demolicí brutalistního obchodního domu u hlavního nádraží… a v tomto dílu kuriózní středy se tedy zaměříme na stavby a umělecká díla druhé poloviny 20. století, které dodnes utváří (v dobrém či v horším) tvář města.
Přiklopeno betonem
Aby vám po brutalismu nebylo smutno, nabízíme brutalistní konstrukci, kterou jistě velmi dobře znáte. Hlavní brněnské autobusové nádraží, po desetiletí vnímáno jako jedna z nejnehostinnějších lokalit ve městě (této nálepky se zbavilo po velké rekonstrukci dle návrhu studia Chybik+Kristof v roce 2021) a důležitá součást budoucího jižního centra. Kde se vzala Zvonařka? První etapa výstavby probíhala v letech 1977–1978 a Zvonařka tehdy měla nahradit kapacitně nevyhovující autobusové nádraží naproti hotelu Grand. Třicet čtyři autobusových stání, zpevněnou plochu s osmi nástupišti a pěší lávky přes ulice Zvonařka a Plotní doplňovala odbavovací budova, všechny práce včetně charakteristického betonového poklopu konstruktéra Radúze Russe byly dokončeny v roce 1985. V původních plánech byla i výšková budova ČSAD, k jejíž výstavbě však nikdy nedošlo.
Šedesátkový openspace
Další zástupce brutalismu a také jeden z důkazů, že i ve druhé polovině dvacátého století na našem území vznikala zajímavá a odborníky ceněná architektura. Kancelářskou budovu národního podniku Ingstav na Vídeňské ulici navrhl profesor Ivan Ruller, stavba zvenku charakteristická fasádou z tónovaných skel se zaoblenými nárožími a betonovým schodištěm vznikala na konci šedesátých let a je plná konstrukčních i technologických inovací. Jednou z nich je vnitřní řešení kanceláří, které Ruller pojal jako jeden velký prostor rozdělený na menší celky pouze paravány a květinovými stěnami. Zatímco dnes je „openspace“ řešení kanceláří běžnou věcí, na přelomu 60. a 70. let šlo v Československu o raritu inspirovanou německým konceptem kancelářské krajiny Bürolandschaft.
KOKOS (KOmunistický KOStel)
Tak tady, prosím pěkně, bývalo divadlo. Pak tu stával Gottwald. A už je tady zase divadlo. Jak se to stalo? Prozatímní české národní divadlo v Brně vzniklo až roku 1884 v budově na rohu Radvitova (Žerotínova) náměstí a Veveří ulice. Stavba sloužila múzám až do roku 1952, pak byla stržena a na jejím místě o více než 20 let později pro potřeby stranických funkcionářů vyrostl Bílý dům, pro svůj původní účel nazývaný KOKOS (KOmunistický KOStel). K budově podle návrhu architektů Miroslava Spurného a Františka Jakubce přiléhá také třípodlažní válec se sálem Břetislava Bakaly, kde po přesunu z Jakubského náměstí v současné době hraje Divadlo Bolka Polívky, zatímco samotný KOKOS dnes funguje coby poliklinika. Ale zpět do dob socialismu – před Bílým domem, přesně v místech, kde byste dnes našli sochu Jiřího Marka nazvanou Mim, stál dříve někdo úplně jiný. Klement Gottwald z tohoto stanoviště vyhlížel do okolí od roku 1983, v roce 1990 byl převezen do depozitáře Muzea města Brna.
Ztratil Vladimír Iljič v Brně hlavu?
Když už jsme u těch soch, dovolte nám krátkou odbočku k jinému odstraněnému uměleckému dílu, jehož část se dodnes v Brně (ač také pouze v depozitáři) nachází. Pomník s bronzovou bustou Lenina byl před takzvaný „rohlík“, tedy budovu brněnské vojenské akademie (dnes Univerzita obrany), umístěn v 70. letech minulého století. Dílo, místními nazývané „zasypaný stavitel“ či „Lenin v šouší“, bylo odstraněno po revoluci, Leninovu hlavu byste našli v depozitáři Muzea města Brna. V tomto místě se možná hodí vzkázat do moskevského mauzolea, že až se jim to tam takzvaně „rozpadne pod rukama“, náhradu některých částí bychom z Brna uměli dodat.
Rudoarmějec na Moraváku
Ale teď už zpět ke stavbám a dílům, které na svých místech zůstaly. Patří k nim na Moravském náměstí stojící monumentální socha sovětského vojáka, známá jako Rudoarmějec. Památník od sochaře Vincence Makovského byl odhalen v roce 1955 na počest vojáků Rudé armády a osvobození Brna od nacistické okupace. Zatímco pro některé je bronzová socha reliktem poválečné propagandy komunistického režimu, pro jiné je neodmyslitelnou součástí prostoru náměstí a její umělecká hodnota i kvalita zpracování z ní dělají objekt, nad kterým není možné vynášet jednoduché soudy. V roce 1993 byly ze soklu odstraněny desky s textem rozkazu Josifa Vissarionoviče Stalina k osvobození Brna, v roce 2012 byla socha renovována. A může sloužit jako předmět diskuze o zanechávání či odstraňování uměleckých děl pojících se v době svého vzniku s politickou ideologií.
Rondo bude vždycky Rondo
Víceúčelová hala, ve které se kromě hokeje konají i kulturní akce, taneční show, semináře a konference, motokrosové soutěže a mnoho dalšího – to je Rondo (aktuálně Winning Group Arena, ačkoli tak jí nikdo v Brně neřekne. Vyzýváme k dalším změnám názvu, které se nikdy neuchytí, je to zábava!). Slavnostní otevření proběhlo roku 1982 při příležitosti, jakou byste asi netipovali, totiž mistrovství světa v kuželkách. Zajímavostí je výstavba haly – byla největší akcí Z v Brně, neplacenou dobrovolnickou prací občanů města. Špatná koordinace dodavatelů a nepříznivé geologické podmínky výstavbu navíc značně komplikovaly. Autorem haly je, stejně jako u budovy Ingstavu výše v článku, profesor Ivan Ruller. Zajímavostí je, že od stejného autora pochází i návrh nové náplavky, která se u řeky v blízkosti Ronda právě teď buduje.
Žijeme v nich dodnes
Normalizace byla v Brně ze stavebního hlediska především obdobím výstavby satelitních sídlišť, budovala se sídliště Bohunice, Bystrc, Líšeň nebo Kohoutovice. Vzhledem k tomu, že část rozpočtu bylo vždy vyčleněno na „umělecké prvky“, přidanou hodnotou některých staveb a veřejných prostranství je přítomnost hodnotných uměleckých děl významných brněnských výtvarníků, jako byl sochař Jiří Marek, Antonín Širůček, Miloslav Chlupáč, Miloš Vlček, Sylva Lacinová a další. Naopak problémy nastávaly s infrastrukturou a občanskou vybaveností, k sídlištím totiž chyběly spoje veřejné dopravy a trpěly také nedostatkem škol, obchodů a nemocnic.
Snaha o živější přístup v koncepci sídliště šla vidět například na Vinohradech, samostatnou kapitolu mezi brněnskými sídlišti pak tvoří v 60. letech budovaná Lesná podle návrhu architektů Františka Zounka a Viktora Rudiše. Ještě před tím, než se pustili do rýsování, totiž absolvovali exkurzi do Skandinávie. Během ní si mimo jiné prohlédli právě dokončované sídliště Tapiola u finského města Espoo, které bylo nezvykle, ale s rozvahou zasazeno do severské krajiny. Oba architekti byli sídlištěm natolik uchváceni, že se rozhodli něco podobného přenést i do Brna. Výsledkem je komplexně propracovaná čtvrť a jedno z nejzdařilejších sídlišť nejen v Brně, ale v celé republice.
Tady něco přebývá
Automobilové i motocyklové akce pořádané na Masarykově okruhu už od vzniku původní trati v roce 1930 tvarovaly město ve svém okolí. V letech 1975–1978 se zajímavostí sídliště Kohoutovice stala restaurace Grand Prix, která byla vybudována coby přístavba na třináctipodlažním bytovém domě na ulici Voříškova. Nabízela tak jedinečný výhled do okolí a v době závodů Velké ceny sloužila V.I.P. hostům k pozorování dění na trati. Večerní diskotéky pořádané v jejích prostorách v 90. letech podle pamětníků často rušily obyvatele okolních i pod ní se nacházejících bytů, restaurace nakonec zavřela a dnes je zajímavou kuriozitou přístupnou při občasných prohlídkách.
Provizorním podchodem na věčné časy
Sídliště s centrem města měla v osmdesátých letech propojit tzv. rychlá tramvaj, o které jsme psali již v minulém díle kuriózní středy. Na některých místech v centru města se měla tato tramvaj zanořovat pod zem a jezdit podpovrchově. S tímto konceptem souvisí vybudování dodnes používaného podchodu pod hlavním nádražím, jenž spojuje přestupní prostor před nádražím s právě bouraným obchodním domem Tesco. Po svém dokončení měl totiž sloužit jako pohodlná spojnice centra města (hlavní nádraží mělo být již podle tehdejších plánu přesunuto na jih za Prior) s přestupním uzlem dvou linek podzemní dráhy.
Zbytky Vkusu
Vedle „Intru“ byl na Veselé ulici v letech 1965–1967 vybudován dům módy tehdejšího oděvního družstva Vkus, které bylo ovšem založeno už v roce 1921 pod názvem Vzor – oděvní družstvo s ručením omezeným v Brně. Po válečných i poválečných peripetiích bylo družstvo v roce 1950 přejmenováno na Vkus – oděvní družstevní závody. Do roku 1990 se tu šila pánská a dámská konfekce (později i dětská) včetně prádla, kožešnictví, vyšívání, plisování a opravy oděvů. Vkus definitivně zanikl v roce 2021. Nadále ho však připomíná modrý nápis nad hlavním vchodem do budovy, v níž dnes najdete asijskou restauraci, prodejnu s alkoholem nebo kanceláře.
Veletrhy, které změnily Brno
Jak souvisí veletrhy s brněnskou architekturou? Velmi! Po únorovém převratu roku 1948 přešlo výstaviště, v té době značně poničené bombardováním za 2. světové války, pod správu komunálního podniku Lázně města Brna. Místo svého původního účelu se měnilo spíše ve skladiště a provozovny. Tento stav změnila až druhá polovina 50. let, kdy tři veleúspěšné Výstavy československého strojírenství s několika miliony návštěvníků zajistily nejen obnovu pavilonů či výstavbu nových, ale také předurčily Brno ke konání mezinárodního veletrhu. Příliv návštěvníků na tuto a další akce ovlivnily nejen podobu samotného výstaviště, ale i celého města. V souvislosti s veletrhy jsou často zmiňované hotely určené pro mezinárodní klientelu, které obohatily architektonickou tvář města počátkem šedesátých let – hotely International a Continental. Jejich výstavba měla řešit chronický nedostatek ubytovacích kapacit, se kterým se město Brno v poválečných letech i v letech pořádání prvních strojírenských výstav potýkalo.
Když v době konání Mezinárodního veletrhu Brno dorazily do města statisíce návštěvníků, bývala situace kritická. Proto třeba brněnské vysoké školy začínaly na rozdíl od zbytku republiky výuku až začátkem října – v průběhu září byly ubytovací kapacity na kolejích potřeba pro návštěvníky veletrhu. Také další později vystavěné hotely v Brně byly orientované převážně na zahraniční návštěvníky mířící do Brna v době veletrhů nebo motocyklových závodů Grand Prix. Hotely Voroněž nebo dnes již bohužel neexistující Myslivna měly na svou dobu (a na Brno) nadstandardní úroveň a jejich interiéry byly atypicky zařízené a doplněné uměleckou výzdobou.
Komunistická monstrakce v Líšni
Líšeňské mírové slavnosti tvořily za minulého režimu nedílnou součást života tisíců Brňanů. Slavnosti v Líšni byly jednou z největších akcí svého druhu u nás, dodnes jsou v Mariánském údolí vidět pozůstatky obrovských tribun, na kterých se scházely desetitisíce až statisíce návštěvníků. Každoročně se do Líšně k projevům sjížděli politici z ČSSR a SSSR, k následujícím vystoupením pak nejznámější umělci a tanečníci. Mohli jste tu také vidět velkou, červeně natřenou věž, která sloužila k vyvěšení vlajek a různých transparentů.
Nesem vám noviny
Zajímavost na konec. Nad fasádou domů na náměstí Svobody sousedících s Českou ulicí si dodnes můžeme všimnout zbytku zvláštní konstrukce. Až do raných 90. let tam v podvečer běžely textové zprávy z domova i ze světa – světelné noviny, které konstrukci vyplňovaly, tvořil zhruba metr a půl široký a přes 20 metrů dlouhý panel hustě osazený žárovkami. Rozsvítily se nad náměstím Svobody už v roce 1959 jako snaha o vylepšení vizáže města v souvislosti se startem mezinárodních veletrhů. Z počátku se vysílalo jen při zvláštních příležitostech, pravidelný provoz (tříhodinové podvečerní vysílání) byl zahájen v roce 1966, kdy noviny převzal do správy Park kultury a oddechu.
Kuriózní středa
Náš nový seriál Kuriózní středa představuje brněnské podivnosti a ukazuje město v nečekaných souvislostech.
