Brněnský biskup Pavel Konzbul: Církev má být lidem nablízku, ale ne jim zvonit u dveří
Vzpomínky vonící dřevem, školní lavice na Křenové i kostelní lavice petrovské katedrály. Biskup Pavel Konzbul nás provedl „svým“ Brnem.
Co pro vás znamená dům na Pekařské 9?
Bydlela tu moje babička, v neděli jsme za ní chodili na oběd nebo na návštěvu. Z jedné strany domu je ulice Pekařská, z druhé strany kolmá ulička, která se jmenuje Studánka. A z té se vstupovalo do sochařské dílny, již měl v domě pan sochař Vaněk. Jeho dílem je například betlém v kostele u Minoritů. Po obědě jsme se za ním vždycky chodili podívat, všechno v dílně vonělo dřevem, pan Vaněk něco vyřezával – mám na to dodnes krásné vzpomínky. Pekařská 9 pro mě tedy znamená návrat do dětských let a připomínku mé babičky a tohoto úžasného pana sochaře.
Nelákalo vás pod tímto dojmem vyučit se řezbářem?
Já jsem spíš zkoušel malovat, než že bych vyřezával. Jako dítě jsem vyřezal z polena loď, ale to bylo tak asi všechno. Než práce samotná mě spíš uchvacovala atmosféra dílny.
Jako střední školu jste tedy zvolil gymnázium na Křenové.
Když jsme končili základní školu a hlásili jsme se na gymnázium, museli jsme napsat další možnosti, kam bychom případně šli do učení. Napsal jsem, že bych mohl vyrábět protézy pro lidi, kteří nemají ruce nebo nohy. To naštěstí nevyšlo, na Křenovou jsem se dostal. Cílem bylo udělat maturitu, žádný jiný cíl jsem si nestanovil.
S dětstvím máte spojený i kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie na Křenové ulici. Tam jste ministroval?
Na Křenové jsem začal ministrovat jako celkem malé dítě, když mi bylo 6 nebo 7 let. Takže jsem se strašně bál, abych něco nepokazil nebo nezapomněl něco udělat. Ale ten kostel se mi moc líbil, je to secesní stavba a barevně malovaná zeď vedle oltáře mi připomínala indiánské kresby. A mše pro mě měly rozměr takového tajemna, něčeho, co na mě zanechalo silný dojem.
Po studiu gymnázia jste se vydal vstříc technice. Jak vzpomínáte na vysokoškolská studia?
Studoval jsem elektrotechnologii na VUT. Konkrétně výrobu polovodičů. Na studium vzpomínám v dobrém – na střední škole jsme moc soudržná parta nebyli, na vysoké ale ano. Člověk taky už dělal to, co si vybral, a nemusel se učit hromadu věcí z oblastí, které ho nebavily. Zkrátka, bylo to svobodnější.
A vaše první práce byla rovnou v Akademii věd ČR.
Pracoval jsem na Ústavu přístrojové techniky. Nastoupil jsem tam po škole v roce 1989, už předtím jsem tam psal diplomku a dělal pomocnou vědeckou sílu. A pak jsem se zabýval vývojem a konstrukcí dílů do tomografů. Když se postaví magnet, do kterého se pak umístí pacient, musí mít homogenní magnetické pole – to se dělá pomocí dalších cívek, které se do přístroje vloží. A právě tyto cívky jsem navrhoval i vyráběl. Takže ta ruční práce, ke které jsem přičichl jako dítě v řezbářské dílně pana Vaňka, se mi přece jen do života propsala. Jen nebyla umělecky laděná.
Jaký příběh vás pojí s kostelem svatého Michala na Dominikánském náměstí v Brně?
V roce 1995 jsem si oblíbil kostel svatého Michala a začal jsem zde ministrovat. Potkal jsem se s „fanklubem“ dominikánského řádu, zdejší terciáři (společenství laiků, kteří jsou přidružení k církevnímu řádu a naplňují jeho ideály ve všedním životě, pozn. red.) mě oslovili. I řád dominikánů jako takový mě zajímá, vždy fungovali jako kazatelský řád, který se nebál mluvit. A také jsem tu měl primici – první mši, kterou jsem sloužil jako vysvěcený kněz. Vždycky s nadsázkou říkám, že v tomto kostele měly primici dvě významné osobnosti – Gregor Johann Mendel a já.
Jak se to přihodí, že se z technika konstruujícího cívky pro tomografy stane kněz?
Postupně. A trochu s tím souvisí právě kostel sv. Michala. Tady ve mně dozrála myšlenka, že bych mohl dělat něco, co mi bude přinášet větší radost než vědecká práce. Ne že by mě nebavila, ale bylo to hodně technické – něco napočítáte, vyrobíte, sice víte, že to někomu může pomoct, ale s tím koncovým člověkem se nevidíte. Jako kněz jste s ním v kontaktu přímo.
Kam vedly vaše kroky po vysvěcení?
Asi tři roky jsem sloužil v menších městečkách, v Boskovicích, Hustopečích… A pak jsem se stal školním kaplanem na Biskupském gymnáziu Brno – tam jsem byl osm let. To pro mě byl velký posun. Dříve jsem neměl moc rád puberťáky, díval jsem se na ně kriticky. A potom, právě na Biskupském gymnáziu, jsem zjistil, že je to moje nejoblíbenější skupina. Že ty jejich provokace mě hrozně baví – protože je za nimi schované nějaké očekávání. Nechtějí předvařené závěry, které se mají naučit. A mají smysl pro humor, neberou všechno tak smrtelně vážně (nebo berou, ale nechtějí to přiznat!). Jsem gymnáziu vděčný, že jsem s takovými osobnostmi mohl trávit čas. Na druhou stranu, nechtěl jsem být primárně učitelem.
Takže jste pokračoval k další pozici?
Ano, stal jsem se farářem na Petrově. To je hodně podobné normálnímu farářování, akorát na sebe máte napsanou národní kulturní památku a musíte se o ni starat, zajišťovat její chod. Máte pod sebou zaměstnance, je tam turistický provoz…
Jak vnímáte rozdíl v přístupu k víře a církvi v menších městečkách a obcích oproti velkému městu, jako je Brno?
Zas tak velký rozdíl to není. Spíš je to o jiném stylu života. Když jsou na venkově bohoslužby delší, lidem to tolik nevadí, protože kolem není tolik „atrakcí“, za kterými se pak dá jít. Na druhou stranu, ve městě se zase lidé po mši třeba sejdou v kavárně, popovídají si nebo jdou někam za kulturou.
A vy sám se cítíte lépe tady, nebo ve větším klidu?
Já jsem městský člověk. Mám velmi rád Vídeň… a Brno je taková malá Vídeň! Když se jdu projít po ulicích a vidím kolem sebe takové to lidské hemžení, mám možná lepší pocit, než když jdu na procházku po lese.
V roce 2016 jste byl jmenován pomocným biskupem. Jak velká změna to pro vás byla?
Musel jsem sám sebe přesvědčit, že chodit na porady je práce. Předtím jsem považoval porady za nutné zlo, v jistém slova smyslu ztrátu času. Jako když lékař musí vyplňovat papíry pro pojišťovnu – musí se to udělat, ale kvůli tomu na medicínu nešel. A práce pomocného biskupa i biskupa je hodně o těchto věcech, které zase ubírají čas jiným záležitostem.
Jakým?
Těm, co mě baví víc, jako být přímo mezi lidmi. Kdybychom žili v prvotní církvi, tak bychom to neřešili. To bychom jen utíkali, aby nás nezatkli a nenechali sežrat lvy a podobně. Nedělali bychom žádnou administrativu, nestarali se o žádné domy, nežádali o žádné granty, nepřemýšleli, z čeho budeme platit kněze. Je to spousta nepříjemných, ale v dnešní době nutných starostí, které biskupa zatěžují více než faráře.
Takže to za prvotní církve bylo lepší?
V jistém ohledu ano. Církev nebyla instituce, která by spravovala majetek. A když vás sežral lev, tak vás pak vyhlásili za svatého.
Máte nějaké plány s Velkým Špalíčkem, který biskupství v roce 2021 koupilo jako investici?
Žádné velké změny neplánujeme. Provozování obchodního centra je pro nás způsob, jak zajistit prostředky na platy kněží a pastoraci. Kostel ze Špalíčku dělat nebudeme.
Co je pro vás nejpodstatnější složka vaší práce?
Nejvíce mě naplňuje to, že mám možnost budovat vztahy mezi lidmi. A mezi lidmi a Bohem. Tedy vytvářet společenství.
Blíží se Vánoce, budete sloužit půlnoční mši na Petrově (Pavel Konzbul sloužil mši na Petrově o Vánocích 2022, pozn. red.). Přistupujete k ní jinak než k běžné mši?
Určitě. Například se vyhýbám některým cizím termínům. A nepředpokládám, že návštěvníci mají znalost Bible. Na půlnoční často chodí lidé, kteří jinak do kostela moc nezavítají a jejich orientace v tématu je tedy redukovaná – jsou tam, protože to k Vánocům patří. Snažím se tedy hovořit srozumitelně. Hlavně, podobně jako třeba na svatbách, lidé na půlnoční přichází s očekáváním hezkého zážitku. A my bychom jim ho neměli pokazit. Navíc půlnoční z Petrova přenáší Česká televize, to také trochu změní přístup kněze – nasvítí vás totiž reflektory, takže nic nevidíte.
Chodíte rád na brněnské vánoční trhy?
Přímo kolem stánků už je na mě lidí trochu moc, ale moc rád pozoruju ten cvrkot v ulicích. Je to jako na hřbitově o dušičkách, tam to taky vždycky pěkně ožije! Hřbitov dostane úplně novou dimenzi.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz jste říkal, že církev by měla vyjít z kostelů k lidem. Mluvil jste o kněžích ve školách, nemocnicích, věznicích… Jak tuto myšlenku uskutečnit ve veřejném prostoru?
V těch specifických prostředích, která zmiňujete, je to jednodušší. Když jste v nemocnici nebo zavřený, program je celkem bídný a jste rád, že máte co dělat. Problém je spíše hlásat evangelium na ulici ze střech. Nevím, jestli stoupnout si na roh chodníku a křičet „Ježíš vás spasí!“ někoho osloví. Chceme tedy spíše zvát lidi do našeho společenství, než aby společenství šlo zvonit k jejich dveřím. Být jim nablízku v klíčových životních situacích. Ale neodradit je, nevnucovat se.
Co máte ve svém biskupském erbu?
V erbu jsou čtyři pole. Dvě z nich zabírá znak brněnské diecéze. Ve zbývajících dvou polích mám symbol parafrázující znak Brna s prvkem kříže.
Takže erbem vyjadřujete svůj vztah k Brnu?
Ano. Ještě jsem tam mohl mít krokodýla.
KAM v Brně? Kdybych tu byl na víkend jako turista, kam byste mě poslal, co bych neměl minout?
Zvolil bych pochopitelně Petrov, Diecézní muzeum, pak kapucínskou hrobku – to je úžasné místo. Potom na Špilberk. A nějakou brněnskou hospodu, nerad bych ale jmenoval konkrétně, co kdybych se netrefil návštěvníkovi do chutě!
Můžete nám přiblížit synodální proces, který právě teď v římskokatolické církvi probíhá?
Je to celosvětová záležitost, která se uskutečňuje v několika fázích. Od minulého roku vznikaly ve farnostech diskuzní skupiny – prvním cílem bylo, aby lidé vyjádřili svou spokojenost či nespokojenost s fungováním církve, očekávání, představy… Druhým cílem pak, aby se naučili komunikovat a vzájemně se vyslechnout. Výstupy putovaly do Vatikánu a bude se o nich dále hovořit.
Rozkryl tento proces nějaká zajímavá témata?
Není tam nic převratného, že by se najednou začalo mluvit o něčem, co nikoho dříve nenapadlo. Ale některá témata jsou zajímavá – jak předcházet případům zneužívání, jak by se měli laici více zapojit do fungování církve, zda světit ženy a podobně. Názory byly velmi rozmanité, někdo chtěl změnit vše, další skupiny zase tvrdily, že všechno má zůstat, jak to je. Důležitá na procesu je ale samotná komunikace – aby se lidé naučili poslouchat jeden druhého, řídili si diskuze sami a faráři se do toho nepletli.
Bude to dvacet let, co jste knězem. Jak se u nás za těch dvacet let církev změnila?
V církvi se objevily starosti, které v ní předtím nebyly. Protože nebyly restituce a starost o majetek. To je relativně nové. Netýká se to jen biskupství, některé farnosti získaly třeba pole, kus lesa… A musí se s tím naučit hospodařit. Také se změnilo postavení církve ve společnosti. Na konci devadesátých let ještě panovala ta euforie ze svobody, mysleli jsme si, že když jsme církev obnovili, bude teď skvěle fungovat. Tak jednoduché to ale samozřejmě není. Takže dnes církev trochu hledá svůj statut. Spousta lidí o ní neví vůbec nic. Nemají k ní žádné předsudky, ani pozitivní, ani negativní.
Máte v pozici biskupa nějaký cíl, který byste si chtěl splnit?
Jeden cíl je namířen spíš dovnitř církve, do světa duchovních – zlepšit komunikaci. Faráři jsou někdy moc uzavření v sociální bublině farnosti. A druhý je podpořit v lidech přirozenou zbožnost, která vychází ze srdce. Spíše než tu „institucionální“ zbožnost. Toho lze dosáhnout budováním vztahů – aby byli lidé ve farnostech přijímáni bez ohledu na to, jestli zapadají do nějaké představy ideálního farníka.
Co byste popřál Brňanům k Vánocům?
Když se podívají na nějaký betlém, aby se zamysleli nad jednotlivými postavami, které jsou tam vyřezané nebo namalované. A aby se těch postav v duchu zeptali, co by chtěly ony říct jim. Většinou přemýšlíme, co popřejeme druhým. Ale málo se zamýšlíme nad tím, co by nám chtěli popřát druzí.
Převzato z časopisu KAM v Brně (12/22).