Markéta Špetíková o nové inscenaci Brněnský proces festivalu Meeting Brno

Proč jste si tohle téma vybrali?

U nás v rodině byla živá především otázka vyrovnávání se s komunismem, reflektovalo se, jak nedostatečně proběhlo. Vyrostla jsem na Zdivočelé zemi Jiřího Stránského, na příbězích o bratrech Mašínech – a také o tom, jak byl můj dědeček jako soudce překládán ze soudu na soud, protože se v 50. letech snažil soudit spravedlivě. To téma je mi blízké. A s přípravou tří ročníků festivalu Meeting Brno se mi samozřejmě otevřelo z nových perspektiv a hloubek. Víc a víc si uvědomuji, jak nás minulost a to, jakým způsobem se k ní vztahujeme, utváří, a kolik to o nás vypovídá. To, jak s minulostí nakládá justice, je myslím příznačné pro celou naši společnost.

Neschopnost české justice odsoudit zločiny komunismu je poměrně známá. Jak nakládaly mimořádné lidové soudy se zločiny nacismu?

To je samozřejmě ohromně složité. Justice sice ze své povahy reaguje na jakékoliv změny pomaleji, ale to, co se od května roku 1945 dělo s celým Československem, se jí těžko mohlo vyhnout. Demokracie a její instituce se křivily. U mimořádných lidových soudů to spočívalo například v tom, že se vycházelo z principů stanného práva, tedy pravidel, která se mají aplikovat ve výjimečných případech (válka, občanské nepokoje), aby se případní pachatelé odstrašili přísnějšími tresty. Proto například ani odsouzení k trestu smrti neměli právo na odvolání. Pokud požádali prezidenta republiky o milost, zákon neukládal, aby se vyčkalo, až o ní rozhodne.

A co konkrétní případ, který jste si zvolili?

Ten určitě nepatří mezi ty typické. Kriminálního radu brněnského gestapa Ottu Koslowského se Američanům podařilo dopadnout na podzim roku 1946. Přesto se k soudu dostává až v samém závěru mimořádného lidového soudnictví, v květnu roku 1947. Kdyby se jednalo o dva dny později, Koslowski by ta práva, o nichž jsem hovořila (a mnohá další), měl. Už jeho cesta k soudu byla velice dramatická. Koslowski nepochybně tušil, jaký osud ho v Brně čeká, a dvakrát se pokusil o sebevraždu. Tohle dilema je pro mě stále palčivé. Máme tu člověka, který by bez zásahu strážných dost možná zemřel. My mu ta jeho vážná zranění ošetříme a postavíme ho před soud, kde mu hrozí trest smrti. Samozřejmě rozumím potřebě spravedlnosti a uvědomuji si, že Koslowski má na svědomí stovky zničených životů. Také mě ale napadá, že je to svým způsobem kruté.

Jak se lze z dnešní perspektivy do něčeho takového vcítit, aby o tom šlo psát?

To nejde. Nejde to. Samozřejmě jsem si kladla spoustu otázek. Na čem v tak hraniční situaci člověku ještě záleží? Co je pro něj důležité? Má i člověk, který svými rozhodnutími zabil tolik lidí, právo na důstojnost? To je vlastně to, co stálo na začátku všech tří scénářů pro festival Meeting Brno. Nerozumím, jak se něco takového mohlo stát…