David Tieku: Naše mise je, aby člověk nepřicházel o zážitky, které město nabízí.

Moravské náměstí a zvláštní klid uprostřed městského ruchu. Propojení historie a současnosti v zahradě Arnoldovy vily. S Davidem Tieku jsme prošli jeho Brno.

Jak ses dostal k práci s časopisy?

Časopisy mě doprovázely od dětství. Máma pracovala v Mahenově knihovně, navíc byla vystudovaná romanistka, takže si nechávala zasílat časopisy z Itálie a Francie. A v době bez internetu, s dvěma kanály československé televize to bylo horké zboží – zároveň takové mé okno do světa. Magazíny všeho druhu od dětských až po různé západní katalogy, které ukazovaly, jak lidé žijí jinde, byly mým koníčkem. Stejně tak mě bavila jejich grafika, šlo o svět fascinujících informací a estetiky.

Když jsi zmínil grafiku, k té jsi se přiblížil i na škole.

Ano, chodil jsem na střední grafickou školu, kde jsem se blíže seznámil s typografickým řemeslem, s postupy, jak se vlastně časopisy dávají dohromady. Určitě byla jedním ze zdrojů inspirace, díky kterým jsem dnes tam, kde jsem.

Co tvé první vydavatelské zkušenosti?

Studoval jsem filmovou a divadelní vědu na Filozofické fakultě, tam jsme se rozhodli vydávat Biograph, studentský časopis pro film a nová média. Byla to doba nástupu internetu, odtud pramenila fascinace novými médii a digitálním světem. Něco jako dnes AI, ale možná s ještě větším zásahem. Starý svět se hroutil, nastupoval nový. V rámci filmu i typografie to znamenalo naprostou revoluci.

Kam vedly tvé kroky po škole?

Napadlo mě navázat na vše, co mám rád, na film, kulturu, tvorbu… Na přelomu tisíciletí jsem vymyslel projekt Metropolis. Jak název napovídá, odkazoval se ke klasickému filmu z roku 1927 a vycházel z myšlenky vytvořit městský informační časopis. Dlouhých patnáct let projekt pokračoval, po pěti letech od jeho vzniku jsme začali vydávat pražskou mutaci – v době své největší slávy tedy Metropolis vycházel v Brně i v Praze.

Jaké bylo existovat na střídačku mezi těmito dvěma městy?

Otevřelo to zajímavou kapitolu v mém životě, jednou nohou jsem byl v Praze, jednou v Brně, což bylo fajn a vyhovovalo mi to. Člověk byl všude cizinec a zároveň všude doma, mohl se ztotožnit, s čím chtěl, a distancovat se od toho, co nechtěl. Navíc to dávalo takový nadhled nad životem v každém z obou měst, vlastně mě ta role bavila. Být tady i tam objevitelem, „turistou“. Svým způsobem to byla permanentní dovolená, život nezevšedněl.

Zpátky do Brna. Procházku po městě začínáme na Moravském náměstí, co pro tebe tento prostor znamená?

Je to místo, kterým procházím každý den, harmonický kout, klidová oáza v centru města. Vlastně park nové generace. Je radost tady trávit čas a je vidět, že v tom pocitu nejsem sám. Má nějakou zvláštní esenci, fluidum, které lidi přitahuje. Za mě velice dobrý příklad toho, jak pracovat s veřejným prostorem v centru města. Denně tudy prochází tisíce lidí, zároveň si ale park zachovává relaxační funkci, kde můžeš zapomenout na ruch okolo.

Moravské náměstíZdroj: Gabriela Eliáš

Moravské náměstíGabriela Eliáš

Jsou nějaká další místa, kde vidíš podobný vibe? Nějaké další zdařilé úpravy prostorů?

Těžká otázka. Nikoho asi nepřekvapí, když řeknu třeba Jakubské náměstí nebo obecně rekonstrukce a renovace brněnských náměstí, která ještě pár let zpátky sloužila coby nevzhledná parkoviště. Jakubské náměstí, Zelný trh, Dominikánské náměstí… V tomhle se Brnu opravdu daří – místa, která sloužila jako komunikační uzly, se proměňují v náměstí, kde lidé rádi tráví čas. Dodává to celému městu takovou sváteční, víkendovou atmosféru.

Kterou pomáhá zprostředkovávat i časopis KAM v Brně. Jak došlo k vašemu setkání?

KAM se mi připletl do cesty ve chvíli, kdy Metropolis končil. Využil jsem toho, že se TIC rozhodl vypsat výběrové řízení na externího dodavatele časopisu, to jsem vyhrál a od té doby se nám daří časopis tvořit. Velmi důležitý je tým, kterým se mi podařilo obklopit – jedna z mých metod spočívá v tom svěřit práci lidem, se kterými souzním, kteří město aktivně objevují. Samozřejmě nemohu nezmínit osvícený a velkorysý přístup vydavatele, tedy TICu.

Jaká byla tvá vize pro KAM, co pro tebe časopis znamenal a s čím jsi do téhle výzvy šel?

KAM je klasika, bible brněnské kultury. Časopis coby exkluzivní zdroj informací, který odchoval několik generací Brňanů. Tato dříve útlá brožurka provázela můj život od dětství – pokud se chtěl člověk zorientovat v kulturním dění, byla to jediná možnost. Ke KAMu jsem tedy cítil hluboký respekt. Zároveň mi to ale umožnilo realizovat vizi vytvořit něco víc než jen informační platformu. Vytvořit plnohodnotný časopis, který bude reflektovat město nejen po stránce kulturní, ale bude výkladní skříní všeho, co Brno nabízí. A co v něm můžu prožít.

Jaké byly reakce?

Každá změna přináší jistou míru kontroverze. Tradiční čtenáři možná nebyli nadšení, nicméně pozitivní reakce naprosto převažovaly. V době, kdy jsme vyhráli výběrové řízení, totiž KAM vycházel v nákladu 700 kusů, byl už takový generačně zastaralý. Vdechli jsme mu nový život, přitom jsme ale navázali na jeho původní účel. Náklad a distribuce se násobně zvětšila.

Jak vnímáš funkci tištěného média v dnešní době?

Zastávám názor, že tištěný časopis je zcela svrchovaný žánr. Ovšem za určitých podmínek. Snažíme se v tvorbě klást důraz na fyzickou podobu magazínu. Může se vymezit vůči digitálním médiím tím, že jde o něco trvalého, čeho se člověk může dotknout, nedojdou mu baterie. Přistupujeme k časopisu jako k určitému artefaktu, každé vydání by mělo být dílem s nadčasovou působností. Proto od začátku zveme ke spolupráci různé umělce a autory, kteří jsou garancí hodnoty časopisu nesoucího jejich práci. Magazín neustále inovujeme, co se týče jeho obsahu a grafické podoby, to je také důležitý princip. V poslední době se ho také snažíme podpořit i v on-line světě, na sociálních sítích, pomocí webových stránek a tak dále.

Jak to vidíš s KAMem do budoucna?

Myslím, že naše metoda funguje a není důvod ji výrazněji měnit. Tištěný KAM chceme určitě zachovat, je to pro mě tak trochu ekvivalent tištěných knih, těm se také před pár lety predikoval zánik. Byly slyšet názory, že je vytlačí čtečky a digitální média. Nevím, zda dnes tištěných knih přibývá, ale určitě jich nijak dramaticky neubývá, vydavatelství docela dobře prosperují. A dovolím si tvrdit, že souboj mezi čtečkami a tištěnými knihami vyhrávají pořád knihy. Lidé podle mě mají rádi pocit ze čtení liter z papíru. Časopis pak umožňuje větší grafický rozmach, je to svého druhu grafické dílo. Není ale možné ho vnímat jako samozřejmost, musíme reagovat na trendy.

Když už mluvíme o trendech – spustili jsme nový web ObjevBrno.cz. Jak vznikla myšlenka tohoto projektu?

Byli jsme městským publikem dlouhodobě konfrontování s absencí digitálního média, dosah KAMu je limitovaný. A pokud je naší misí šířit informace o tom, jak žít bohatý život ve městě, digitální média nám pomáhají dostat je k většímu počtu lidí. K rozhodnutí spustit web určitě přispěla i doba po covidu, svět se zrychlil a změnil. To, co bylo jisté a plánovalo se dlouhodobě, se najednou děje takřka ze dne na den, intervaly se zkracují. Formát měsíčníku tedy už nedosáhne na nejaktuálnější změny.

Když chceš někam ve městě vyrazit, kde ty sám hledáš informace o tom, co se děje?

Ona je to do jisté míry i odpověď na předchozí otázku – je to těžké a zdroje jsou nespolehlivé. Jeden z motivů, proč jsme chtěli spustit ObjevBrno, bylo soustředit co nejvíce informací na jednom místě, aby člověk nemusel komplikovaně hledat a nic mu neuteklo. Buď jsem hledal přímo v programech jednotlivých kin, divadel a tak dále, nebo jsem se doptával. Ale zajímavé akce utíkají, člověk se vždycky po víkendu dozví, kde všude nebyl a mohl být. Nový web by měl být takovým důvěrníkem, který zabrání tomu, aby člověk přicházel o zážitky, které město nabízí. Myslím, že se nám to daří a projekt čtenáře zasvěceně provede tím, co se právě v Brně děje. Kdo ještě s webem při plánování večera nepracuje, měl by to napravit!

Přicházíme na Jakubák. V čem je pro tebe toto náměstí speciální?

Na Rašínové jsem v roce 1979 šel do první třídy, je to tady taková moje vesnice, moje místo, znám to tu intimně už bezmála padesát let. A změna, která se na Jakubáku udála, byla velice dramatická. Místo, kde dnes lidé sedí s půllitry nebo se baví na koncertech, bylo dlouhou dobu parkoviště. Vždycky jsem si kladl otázku, kde je to náměstí, které avizují cedule. Dnes už je to těžko představitelné pro člověka, který nezažil tu dobu omšelého šedého kostela, kolem kterého stálo pár aut.

Jakubské náměstíZdroj: Gabriela Eliáš

Jakubské náměstíGabriela Eliáš

Prolínají se ti vzpomínky se současnými místy, nebo se na podobně proměněné lokality takhle nedíváš, je to úplně jiný prostor?

Je to jiný prostor. Město získalo úplně jinou vrstvu. Brno mého dětství bylo poválečné město, kde jsi na zdech našel stopy po kulkách, v ulicích bylo velké množství proluk po budovách zasažených bombardováním. Na druhou stranu tím, že bylo takhle zvláštně zakonzervované, se v interiérech zachovalo hrozně moc autentických prvků z meziválečné a předválečné doby i z 19. století. V 90. letech jsem tedy měl z mizejících vrstev Brna smíšené pocity. Nemizel totiž jen ten nános 70. a 80. let, ale i všechno, co bylo zakonzervované pod ním. A město tím přišlo o mnoho cenných detailů, starých obchodů, výkladců, zapomenutých dvorů. Během dvaceti let zmizela spousta půvabných připomínek historie.

Jak objevuješ město?

Sám sebe bych definoval jako „pozorného chodce“. Rád se procházím, všímám si změn, objevuju detaily. Je to takový rituál, člověk obejde město, sleduje plakáty, nové obchody, lidi. To je můj klíč k objevování. Dobré je také opustit centrum města, popojet třeba do Židenic a projít si tu čtvrť. Zajímavé je také konfrontovat Brno s ostatními městy v okolí. Vídeň je za rohem a prostor pro vzájemné poznávání obou měst je velký.

Máš nějaký zajímavý objev z poslední doby?

Syn chodí na přípravu na přijímačky na Josefskou ulici, do takového neorenesančního paláce, vedle schodiště k nádraží. Dům je úplně vykuchaný, zrekonstruovaný v 80. letech. Zůstaly jen obvodové zdi a uvnitř vznikl úplně nový interiér s dominantním skleněným artefaktem, který visí uprostřed otevřeného prostoru. Je to takový šokující kontrast, který není vidět z ulice. To je jeden z principů Brna, tyto paradoxy, zvláštní a rozdílné stavby, jež se prapodivně ocitly vedle sebe.

Arnoldova vilaZdroj: Gabriela Eliáš

Arnoldova vilaGabriela Eliáš

Přesunuli jsme se do Arnoldovy vily, čím tě baví?

Prostor trojvilí Tugendhat–Löw-Beer–Arnoldova vila je pro mě velice zajímavé, inspirativní místo, do zahrad rád chodím odpočívat. Přestože je to turistický tahák, stále si zachovávají intimní atmosféru a relativní klid, na rozdíl od Lužánek a dalších městských parků. Arnoldovu vilu jsem vybral, protože je nově velmi povedeně zrekonstruovaná, nese s sebou vzpomínku, odkaz minulosti, Brna, které bylo městem více národností. Tento odkaz v zrekonstruované vile žije dál, člověk může pohlédnout do historie, připomenout si éru Brna, která před osmdesáti lety skončila tak tragicky.  

Ze zahrad zamíříme do parku na Špilberk.

Sem jsem chodil do jesliček, do školky, na úpatí kopce. Starý Špilberk byl takový zpustlý, tajuplný lesopark, který prošel radikální proměnou. Je dobré připomenout si, že nevznikl jen tak sám od sebe. Byl to osobní projekt Christiana d’Elverta, starosty Brna ve druhé polovině 19. století, předtím byl Špilberk holý kopec. Je úctyhodné, jak naši předci dokázali pracovat s veřejným prostorem a vybudovat v centru města tak monumentální park. Tradice budovat město pro lidi a dělat ho příjemným není záležitost posledních dvaceti let, je tady už velice dlouho. Mám rád také ten nadhled, možnost sledovat město z perspektivy.

Kam dál vyrážíš za zklidněním, za přírodou?

Klišé, že Brno je obklopeno krásnou přírodou, je pravdivé, stačí vydat se v podstatě jakýmkoli směrem. Jsme na takovém zvláštním předělu, jih skýtá nížinu a klid, směrem na severozápad se krajina začíná dramaticky měnit, jak se člověk blíží k Vysočině. Mám rád výlety směrem na Tišnovsko, tam je fajn.

ŠpilberkZdroj: Gabriela Eliáš

ŠpilberkGabriela Eliáš

A kam se jdeš projít přímo v Brně, když nemáš náladu na ruch města?

Mám rád Červený kopec. Je takový zanedbaný, divoký, syrový, neprošel žádnou úpravou. Zvláštním specifikem se silným geniem loci je také Kamenná čtvrť. Odvrácená část Červeného kopce, kde byla Kohnova cihelna, skýtá zvláštní, mysteriózní místa. Opět s krásným výhledem na město.

Jak ve městě objevovat gastronomii, jaký styl podniků tě baví?

Místní gastro je hodně specifické. Hodně samo pro sebe. Na rozdíl od Prahy je orientované především na místní. Baví mě ta kreativita, jak majitelé k podnikům přistupují a jaké koncepty vymýšlí. Je vidět, že rozpočty jsou oproti velkoměstům omezené, o to víc se podniky snaží nějakým způsobem zaujmout. Určitě je zajímavá i koncentrace – většina míst, kam rád chodím, je v oblasti širšího centra, v docházkové vzdálenosti. Během hodinky můžeš navštívit několik podniků, cirkulovat mezi nimi, potkávat přátele, navazovat kontakt. Rád chodím do podniků, které nově otevřou, zároveň mám pár „držáků“, nostalgických hospod, které existují už desítky let, a je zajímavé sledovat, jak odolávají toku času. Brněnská gastronomie je i díky měřítku rozkročená od vesnice k městu, a rozhodně je to fenomén, který stojí za to zkoumat.

Takže to kouzlo podle tebe tkví v konceptech?

Je to také o lidech, konzumentech, Brňané se rádi baví, jsou to hedonističtí lidé. Kdyby na chleba nebylo, dát si svou kávičku nebo pivo je rituál, který je neodmyslitelný. Jít na kávu s přáteli patří k dobrému zvyku, a zatímco na menších městech gastronomie mizí, v Brně je to naopak. Podniků stále přibývá, a když jde člověk v pátek ven, nikde si nesedne.

Máš nějaký nový gastronomický objev?

Zaujala mě Severka, zajímavá rekonstrukce. Je to podnik, který znám dlouhá léta, dlouho byl zavřený a teď dostal nový, důstojný formát. Pořád je to hospoda, ale trendy, zároveň komunikuje se svou původní funkcí a estetikou. Podobný případ je hospoda U Kuby, byla docela pietně renovovaná a dál slouží svému účelu, setkávají se v ní štamgasti, důchodci, mladí lidé, různé sociální skupiny, je to takový pelmel. Tak by to v hospodě mělo být.

Pivnice U KubyZdroj: Gabriela Eliáš

Pivnice U KubyGabriela Eliáš

Kdyby člověk, který Brno nezná, do města přijel na víkend, kam bys ho poslal? Co by neměl minout?

Asi bych nějakou dobu zůstal uvnitř hradeb, Brno se stále odehrává především tam, kde se odehrávalo před stovkami let. Od Veveří po nádraží se kumuluje to zajímavé, Brnu se bohužel dlouhodobě nedaří nějak výrazně expandovat. Ta stará anekdota, že Brno jsou vesnice pospojované šalinou, do jisté míry stále platí. Atrakcí je mnoho, nejdůležitější je ale atmosféra města. Určitě bych tedy s tím, koho bych provázel, zašel na náměstí a do parků, o kterých jsme se bavili. Právě abych zprostředkoval specifickou brněnskou atmosféru. Možná bych zvolil jízdu tramvají číslo 4, ta je hodně vypovídající – z Masarykovy čtvrti přes Bronx až do Obřan, je to svého druhu vyhlídková jízda. Renovovaný kostel svatého Jakuba je určitě místem, které je potřeba vidět. Když jsme u chrámů, těch je v Brně zachovaných hodně, o místní historii také vypráví dochované barokní paláce a jejich kontrast s lecorbusierovskou moderní architekturou. A když jsme se bavili o gastronomii, neměly by chybět podniky charakteristické pro Brno – od polozapomenutých barů, jako je Mýdlo, až po trendy bistra. Naše procházka by tedy byla neorganizovaná, živelná, bezcílná.