Janica Šipulová: Práce se světlem hraje ve veřejném prostoru obrovskou roli.
Z nejhezčí brněnské ulice do zimního parku, na skok do Místodržitelského paláce a k nově osvětlenému Parnasu. A pak už vzhůru pod zem! S Janicou Šipulovou se procházíme městem a zjišťujeme, v čem spočívá práce s veřejným prostorem.
Co pro vás z Brna dělá dobré místo pro život?
To, že můžu všude chodit pěšky. A že zůstává lokálním městem, což se projevuje v kvalitě služeb a může se ještě více propsat do kvality veřejného prostranství a komfortu bydlení. Brno je relativně malé, má krásnou topografii, výhledy, s tím se dá velice dobře pracovat. Nějaké střípky už tu jsou, myslím, že parky jsme se v Brně naučili dělat, ale ulice si zaslouží větší péči. Samozřejmě je náročné starat se o jakoukoli infrastrukturu. Ale když se dnes rekonstruují ulice, měli bychom dbát na stromořadí, lavičky, podmínky pro cyklisty, maminky s kočárky, starší lidi. Pracovat s městem a lépe propojit celou síť veřejných prostranství mi přijde zásadní. Na dopravní řešení máme normy, o které se lze opřít. Na komfort člověka ale normy nemáme, tam končíme nějakou šířkou chodníku, a ta se i tak často porušuje.
Setkáváme se na třídě Kpt. Jaroše, ta s tímto tématem přímo souvisí.
Jsem docela častý uživatel této ulice. A od doby, kdy jsme se vrátili z Vídně do Brna, tu přibyly dvě řady aut. Což je opačný trend, než jsme zažívali v zahraničí. Ale baví mě potenciál tohoto místa, podle mého názoru jde o nejhezčí ulici v Brně. Je tu spousta mladých podniků, např. Anoda nebo Milady kaffee, a pro mnoho mladých rodin jde o důležité útočiště. Nicméně podoba ulice tomu potenciálu úplně neodpovídá.
Co by se na ní z vašeho pohledu mělo změnit?
Začala bych lokálními úpravami, které se dokonce už plánují… ale samozřejmě v České republice extrémně naráží na uživatele aut. Světový trend ukazuje, že veřejný prostor je důležitý pro fyzické i mentální zdraví jeho uživatelů, tím bychom tedy měli začít, nejen tady, nejen v centru, všude. Pro auta je třída Kpt. Jaroše skvěle nadesignovaná. Se vším ostatním už je to horší, chybí jí péče, pozornost. Od toho, jak se staráme o mobiliář, odpadkové koše, lavičky, až po přechod, který je pro kočárek docela náročný. Když už je Jaroška tak důležitou spojnicí mezi centrem a Lužánkami, myslím, že by chodec měl mít minimálně stejné pohodlí jako řidič, ne-li mít prioritu. Pak tu také chybí stromy – alej je z mého pohledu čtyřřadá, ale krajní řady jsou velmi prořídlé.
Jak se v Brně daří práce se stromy a zelení, když vzniká nový prostor nebo se nějaká lokalita rekonstruuje?
Tohle se musí hlídat na samotných stavbách. Myšlenka často může být dobrá, ale stavební firma si na to pak nedá pozor a stane se to, co v Lužánkách – těžká technika dost zásadně pojezdila jednu řadu stromů, při rekonstrukci hřiště také došlo k poškozením, po kterých se nemůžeme divit, že stromy časem odumřou. Když jsme přijeli z Vídně, viděli jsme několik parkovacích stání, které přibyly na úkor zelených ploch, ať už ve vnitroblocích, nebo v parku…
Stromy ochlazují naše ulice a měli bychom se o ně starat daleko více. Ale neznamená to vždy nekácet.
Takže pozornosti ke stromům upíráme málo?
Stromy ochlazují naše ulice a měli bychom se o ně starat daleko více. Ale neznamená to vždy nekácet. Někdy to naopak znamená nemocné stromy nahradit novými, což se ale musí dobře komunikovat s veřejností. Sama jsem se s tím setkala při rekonstrukci Moravského náměstí – kvůli kácení akátové aleje se vzedmula obrovská vlna kritiky, při níž jsem si uvědomila, že je extrémně důležité veřejnost lépe informovat o tom, proč jsou takové kroky potřeba. Ještě více po covidu, kvůli kterému je pro nás veřejný prostor ještě podstatnější než předtím.
Není po zkušenostech z Vídně, která je přece jen v urbanismu o kousek napřed, frustrující pokoušet se o větší projekty v Brně?
My jsme to spíš pojali jako potenciál. Viděli jsme, že tady je daleko víc práce. Mohli jsme přijít a říct – ve světě se to dělá takhle, proč by to nešlo tady? A o to se snažíme už necelých deset let.
Staví se tu do cesty i zdlouhavá byrokracie?
Rychlost je určitě téma. Ale myslím, že na zrychlení procesu žádné zákony nepomůžou, spíše to chce osvětu. Je třeba spíše uvědomění, jak veřejný prostor funguje, jak fungují procesy v jeho budování. Uvědomělí politici, úředníci – když se tohle v nějakém městě podaří, tak to najednou funguje a čas není problém. Jde o to chtít a spolupracovat.
Kromě velkých projektů se věnujete i menším zásahům do veřejného prostoru, intervencím, pop-upům… Co z toho vás baví více?
Baví mě právě ta pestrá paleta. To se mi na architektuře vždy líbilo – architekt se dokáže dívat na velké měřítko skrze malé věci. I když řešíte menší intervenci, pořád je součástí komplexu celého města. Ale je pravda, že malé intervence jsou rychlé, zábavné a mnohem jednodušší. V poslední době jsme se podíleli na dvou. Jednou z nich je světelný nápis Buď v klidu v Místodržitelském paláci – nápis samotný pochází z mé hlavy, grafiku dělal Lukáš Kijonka. Tím, že jsme se prostorem zabývali, vznikl nápad otevřít dveře paláce, u nichž nápis bude, a vytvořit nový portál z červených lamel, kterým by mohli lidé procházet. Při té příležitosti jsem přemýšlela, jakou funkci plní druhý dvůr u katastrálního úřadu. Je neuvěřitelné, že dvůr u Moravské galerie v centru Brna je plný aut. Jak často chodíte na katastrální úřad? Není čas tuto instituci přesunout jinam a najít kulturně společensky zajímavější program pro tak lukrativní prostory v centru? Druhou intervencí je osvětlení Parnasu.
To jsem považoval za vánoční instalaci, ale na místě už zůstane. K tomu došlo jak?
Když nás městská část oslovila pro spolupráci na uspořádání trhů, chtěli jsme dát Parnasu prostor. Řekli jsme, že trhy rozmístíme tak, aby kašna byla plnohodnotnou součástí místa, s čímž zadavatel souhlasil. Kvůli tomu jsme potřebovali, aby se její osvětlení stihlo do Vánoc – zhostili se ho Visualove. Malá intervence, ale obrovská změna. Práce se světlem nastavuje atmosféru a ve veřejném prostoru hraje obrovskou roli.
A z větších projektů teď máte něco v plánu?
V současné době připravujeme projekt na Základní školu Sadová pro 600–900 dětí, podle toho, jak se město rozhodne. To už je trochu jiná škála prací.
V čem je tento projekt náročný?
Sadová jako čtvrť podle mě vznikla hrozně chaoticky. Soutěž na školu proběhla už před dvěma lety, tak se snažíme spolu s ní Sadovou trochu „opravit“, minimálně doplnit o chybějící infrastrukturu. Protože když tam přijdete, tomu prostoru zkrátka nerozumíte. Je tam sice nějaká kavárna a pár menších hřišť, bydlet se tam dá, ale jste na kopci s krásným výhledem na město a ten potenciál je opravdu nevyužitý. Cílem je kromě základní školy vytvořit sportovní areál, parkové náměstí, mateřskou školu, ve škole by pak měly být prostory využitelné i veřejností, knihovna, zkrátka vše, co ve čtvrti chybí. Chceme vzít tu plánovací roli zodpovědně, měl by za námi být vidět výsledek. Když jsme se bavili o Vídni, tam je výhoda, že město hraje v podobných projektech stěžejní roli, neobejdete ho. Tady jsme ještě trochu pozadu. Naštěstí je tu spousta uvědomělých investorů a developerů, kteří chápou, že když budou spolupracovat, věci dobře plánovat a vytvářet kvalitní veřejná prostranství, samotný projekt bude úspěšnější.
O úspěchu se určitě dá mluvit v souvislosti s vaší rekonstrukcí Moravského náměstí, která je oceňována odborníky i veřejností.
Snažíme se projekty dělat poctivě, rekonstrukci Moraváku jsme dali obrovské množství hodin. Miluju anglický termín „extraordinery“ – česky řekneme „neobyčejný“, ale v angličtině je to „extraobyčejný“. A právě docílit v projektech extrémní jednoduchosti mě baví. Aby se prostor vsáknul do města, působil, jako by byl takový odjakživa… a to velké množství práce vyústilo v jeho přirozenou podobu. Až si člověk sám při zpětném pohledu řekne: co jsme na tom řešili tak dlouho?
Jaké výzvy jste na Moraváku museli překonávat?
Nejdůležitější bylo získat první místo v soutěži. V roce 2016 jsme se natěšení vrátili do Brna, umístili jsme se ve třech velkých soutěžích, ale jen jednu z nich jsme vyhráli. Byl to skvělý pocit, ale zároveň s sebou vítězství neslo velkou zodpovědnost. V kanceláři máme takovou poučku, že kde není zkušenost, tam musí být nasazení. To někdy znamená udělat spoustu věcí navíc a mimo svoji komfortní zónu, ale výsledek za to stojí.
S jakou vizí jste do projektu šli?
Vždy se snažíme pracovat s potenciálem místa – i název našeho ateliéru Consequence forma odkazuje k důsledkům naší práce, které nám přijdou velmi důležité. Projdeme si spoustu variant a hledáme mezi nimi řešení. Koncept Moraváku jednoznačně spočíval v podpoření potenciálu, který park má. Za prvé je to dříve neobjevený výhled na panorama města. Tím, že jsme kavárnu umístili na severní konec parku, jsme výhled otevřeli a protáhli jsme městský prostor. Ideálně bychom do budoucna chtěli pracovat i s druhou stranou ulice a dopravou. Vzhledem k tomu, že ulici denně přebíhá 1 300 lidí, by tady třeba třicítka dávala smysl.
Což budou samozřejmě kritizovat řidiči.
Často se na to nahlíží jako na kontroverzní téma, podstata věci je ale naše psychické zdraví a pohoda. Když nemusíme, nepřemisťujeme se z města pryč, a mít kvalitní veřejný prostor znamená, že lidé jsou daleko spokojenější, zdravější, potkávají se, vzniká komunita, nové kreativní vazby.
Na to, jestli se někde cítíme dobře, má extrémní vliv design, estetika.
Co dalšího má podle vás vliv na kvalitu veřejného prostoru?
Na to, jestli se někde cítíme dobře, má extrémní vliv design, estetika. Když jsem měla malé děti a kojila jsem v Praze v parku u nádraží, říkala jsem si, že kolemjdoucí si o mně asi myslí, že fetuju. Síla toho prostředí vás vcucne. A to platí do plusu i do minusu. Myslím, že za úspěchem Moraváku stojí i to, že se tu lidé cítí komfortně, bezpečně, že na ně někdo myslel.
Živou atmosféru tvoří i vodní prvek parku, který je zvláště v létě plný dětí i dospělých. Inspirovali jste se při jeho vymýšlení v zahraničí?
Ne tak docela. Jako vodní prvek jsem znala třeba trysky nebo mokrou plochu, ale vodní zrcadlo, vlastně prázdná zrcadlící se plocha, bylo originální myšlenkou. Zakroužkovali jsme si bývalý Německý dům a chtěli jsme pracovat se složitou historií tohoto místa, odkázat se na původní funkci kulturního stánku, kterou Německý dům plnil. Multifunkční plocha nám přišla důležitá jako odkaz na prázdno po Německém domě. Pohled do vodního zrcadla nabízí pohled do historie, pohled sám na sebe, z meditačního hlediska tam jde najít mnoho různých významů. Ve skutečnosti je to také velká fikce – vytváříme dojem, že je tam hodně vody, přitom je jí 1–7 centimetrů. Ale ta atmosféra, že jste u vody, je podstatná. Vodní prvek má více režimů a my předem vůbec nevěděli, který z nich bude nejúspěšnější. Hodně mě překvapuje, že nakonec právě mé oblíbené vodní zrcadlo, lidi tolik fascinuje.
Mysleli jste při práci s vodou i na efekt ochlazování okolí? Inspirovali jste se Vídní i v tomhle ohledu?
Každý vodní prvek ochlazuje, kdekoli ho umístíme. Vídeň je extrémně rozpálená, mnohem více než Brno, je to taková rozlehlá pánvička se zvednutými okraji. Ale tam jsem se účastnila spíše práce na větších urbanistických celcích. Když se pracuje na rozvoji nějakého území, veřejný prostor je velice důležitý, a město samo si na to dává velký pozor. Dopředu třeba zadává, jak tam musí být velký park, jak se nakládá s popelnicemi, kolik musí být parkovacích míst pro kola... Když jsme dělali Coca Cola areál, řekla bych 3–5 000 obyvatel, šlo o prostor úplně bez aut – hlavní myšlenka byla „biotop city“. Všechno od fasád, střech až po veřejné prostranství bylo propojeno s krajinou a navrženo tak, aby se tam lidem žilo dobře. Zároveň ale experimentují. Ve Vídni vznikla celá jedna čtvrť, která se snaží více pracovat s queer komunitou. To mi přijde neuvěřitelné, že až tak daleko se dá posunout plánování měst s ohledem na komunitu.
Máte nějaké další projekty v Brně nebo mimo něj, do kterých jste zapojeni?
Podílíme se ještě na části jižního centra, myslím, že tam může vzniknout dobrá čtvrť. Ačkoli historie našeho ateliéru napovídá, že bychom tam raději viděli velký park s hustou zástavbou v okolí. Metry čtvereční by zůstaly stejné, ale potenciál místa by se posunul výrazně jinam. Klíč, jak odhalit potenciál místa, vždycky leží ve veřejném prostranství. V Karlových Varech navrhujeme kus čtvrti s náměstím, parkem, dětským hřištěm a bytovou zástavbou. Pracujeme na pár projektech a rekonstrukcích ve Vsetíně kolem hokejového stadionu Lapač, možná budeme pracovat i Lapači samotném, dělali jsme návrh, jak jej upravit.
Hodně diskutované jsou v Brně bývalé industriální areály Zbrojovka, Vlněna, Mosilana… Jak se díváte na práci s těmito historickými lokalitami?
Všechny lokality, které jste vyjmenoval, jsou v nížině mezi Svratkou, Svitavou, nádražím… Jde o část Brna o 800 hektarech, která je velmi zamotaná. K rozmotání je třeba jí porozumět. Podívat se na celé tohle území, přitáhnout řeku blíž k centru.
A když se podíváme na jednotlivé příklady?
Vlněna je totální provar. Zachovaly se jen dva domy, druhý možná půjde k zemi. Nová architektura, která tam vznikla, není špatná, ale je hodně monofunkční, většinou jde o kancelářské prostory se základní vybaveností. Potenciál, které to místo mělo, ležel úplně jinde, z původních budov se mělo zachovat více. Zbrojovka je zajímavý počin s uvědomělým investorem, ačkoli se toho také hodně zbouralo. Hlavní ale je, že první, co v nově vznikající čtvrti udělali, bylo vytvoření veřejného prostranství. Takový hamburský model – nejdříve uděláte park, do kterého lidé začnou chodit. A čtvrť používají ještě předtím, než vyrostou obytné budovy. Jako město bychom si z toho měli vzít příklad, ale zároveň pohlídat, aby tam ten park zůstal.
Když se podíváme na Malou Ameriku a bývalé uhelné sklady, je to nádherná architektura, která by se dala využít.
A zbývá nám Mosilana.
Mosilana za mě není tak krásný areál, ale je poslední, takže bychom jej zachovat měli. Narážíme v té oblasti na spoustu paradoxů, například cihlový viadukt, který by měl mít památkovou ochranu, ale České dráhy ho zabetonovaly. Stát chce po investorovi, aby zachoval historickou hodnotu, investor pak ukáže na ten zabetonovaný viadukt a řekne: a toto je co? To je trochu problém.
Je v okolí nějaký další zajímavý prostor?
Když se podíváme na Malou Ameriku a bývalé uhelné sklady, je to nádherná architektura, která by se dala využít. Když se Malá Amerika prodávala, bylo to pro mě brněnské „Chcete mě?“, protože je to kus historie, zasloužila by si péči, proměnit třeba ve food market, v živé místo, kde se všichni potkáme na brunchi. Bohužel se ale energie místo do péče o tuto oblast spíš dává do přesunu nádraží. Což je podle mě stará myšlenka.
Takže podle vás by se nádraží přesouvat nemělo?
Když jsem si chtěla odpovědět na tuto otázku, nejdříve jsem zpracovala 800 hektarů celé té oblasti, abych si ujasnila, co je potenciálem místa. A za mě tento potenciál perfektně využívá nádraží v centru. Protože slouží jako brána do města. A když jste rovnou u vchodu a nemusíte jít ještě kus, než se do historického centra dostanete, máte krásnou linii – vystoupím z vlaku, dám si pivo na Kozí, jdu domů. Což všechna města nemají. My teď investujeme nemalé prostředky, abychom si tohle všechno odsunuli a zkomplikovali.
Jsou pozůstatky historie v budování města spíše výhodou, nebo komplikací?
Je skvělé, že máme příležitost pracovat s historií. Stavět na zelené louce je mnohem jednodušší, ale při práci s existujícím prostorem může být zase výsledek mnohem zajímavější. V našich projektech se snažíme maximálně vytěžit existující budovy, bourání je totiž navíc extrémně neekologické.
Kam ráda zajdete do kavárny?
Novou kavárnu Typika v Místodržitelském paláci mám ráda, protože se tady trochu schováte, je tady klid. A zároveň je tu nádvoří po rekonstrukci od Chybík+Krištof. Prošli jsme Jaroškou, kde Anoda a Milada jsou stěžejní místa. Právě tyhle podniky jsou často iniciátory kvality veřejného prostranství. Když chci kafe a sluníčko, vždycky je to nějaká vlna do veřejného prostoru a každé takové místo vytváří komunitní charakter. Co se týče dalších míst v centru, mám ráda Spolek, je tam krásný dětský koutek a hřiště, propojení s nádvořím odhaluje potenciál vnitrobloků, které by se v Brně měly nabízet coby veřejná prostranství.
Procházku končíme ve Vodojemech Žlutý kopec. Proč jste vybrala toto místo?
Neuvěřitelná historie, krásné prostory, které měly být zasypány, ale Aleš Svoboda a další uvědomělí lidé zařídili, že se to nestalo. Vodojemy přerůstají Brno, i svým kulturním programem, vizualita a atmosféra pořádaných akcí dělají z nádrží nový kulturní hotspot.
Janica Šipulová
Janica Šipulová s ateliérem Consequence forma stojí za oceňovanou rekonstrukcí parku na Moravském náměstí. Procházka po jejích oblíbených brněnských místech se, stejně jako život samotného města, točí kolem kvality veřejného prostoru. Přidejte se k našemu rozhovoru (nejen) o urbanismu.