Martina Trchová: Umění v ulicích je důležité, rozšiřuje vnímání přítomnosti.
Obyčejně umělci přesídlují z Brna do Prahy. Martina to vzala opačným směrem. Při procházce jsme si povídali o kouzlu zapadlých brněnských míst i letních festivalech.
Co tě vedlo k přesunu do Brna?
U mě to bylo jednoduché, protože jsem šla za hlasem svého srdce. A založila jsem tady rodinu. Ale vlastně jsem z Prahy pryč potřebovala, bylo tam na mě všeho moc. Tak se to hezky sešlo… a výsledkem je Brno.
Jak bys řekla, že tě nové prostředí ovlivnilo v tvorbě? Písniček, vlastně i obrazů…
Určitě hodně. Vždycky se otevírám místu, kde právě jsem. Jsem zvyklá dělat si i cestovní deníky, a zprvu to pro mě do Brna byla taková „velká cesta“. Trochu jsem se bála, že v Brně nejsou tolik viditelné řeky, protože nejsou v centru, na což jsem byla z Prahy zvyklá. A právě řeku ke své tvorbě a fungování nějakým způsobem potřebuju, myslím, že dává městu život. Takže skutečnost, že jsme se nakonec přestěhovali právě do Obřan, kousek od Svitavy, je úžasně symbolická.
Máš u Svitavy svá oblíbená místa?
Spousty. Všechny mosty, které na řece jsou. Pak starou budovu Esslerovy přádelny. A jako matka malých dětí miluju Riverside Coffee a všechny kavárny kolem, kde se dá zastavit, něco si dát a být v hezkém prostředí. Sem jsem vlastně šla na první rande se svým mužem… a vůbec mě nenapadlo, že tady budu jednou bydlet.
Jako výchozí bod naší procházky jsi vybrala Obřanskou stráň. Co tě baví právě tady?
Chodíme sem každý rok s dětmi, když kvetou koniklece, je to takový vzácný okamžik. A místo mám obecně ráda, je tu zvláštní, magická energie. Možná i protože tady bývávalo staré hradisko a jde o nejdéle osídlenou část dnešního Brna. Navíc mám stráň spojenou i s osobním příběhem, dlouhá léta tu měl minifarmu můj kamarád, který bohužel předčasně odešel.
Teď míříme do nedaleké Kafary, jak jsi objevila tento prostor?
Když jsme v Obřanech kupovali domek, zjistila jsem, že mám Kafaru za rohem – úplně mě nadchlo, že to je klub přesně toho formátu, který jsem si vždycky přála mít poblíž. Je relativně malý, ale mají skvělou dramaturgii, hrají tam občas i docela velká jména. Také pořádají výstavy, různé akce pro děti, workshopy… Navíc jde o bývalou faru, takže budova samotná má skvělou atmosféru.
Pořádáš na Kafaře nějaké akce i ty sama?
Dělám pravidelně koncerty, na které si zvu hosty. Teď už nemají takovou pravidelnost jako dříve, ale pořád se snažím na Kafaře jednou za čas koncert uspořádat. Nejbližší bude 22. února, kromě mě zahraje Žofie Kabelková.
Na jakých dalších místech v Brně ráda hraješ?
Poslední desku jsem křtila v Kabinetu MÚZ, to je nádherné místo se skvělým zvukem. Ráda hrávám taky ve Staré Pekárně nebo v Music Labu. A pak dělám festival na své zahradě.
Ženfest pod třešní. Jak k tomu došlo, že děláš festival takhle „u sebe“?
Během lockdownu jsme koupili zahradu, protože jsme chtěli někam chodit. A jakmile jsme ji měli, přišlo nám škoda si ji nechávat pro sebe – připadala nám jako skvělé místo pro festival. Letos se bude konat čtvrtý ročník. Je to taková oslava ženské tvorby, líbí se mi hrozně moc písničkářek, to, jak hrají, jak píšou, jak přemýšlí… a jak jsou různorodé. Takže vždycky vyberu tři plus nějakou spisovatelku nebo malířku a uděláme si setkání pod kvetoucími stromy.
Myslím, že dramaturgie by měla být vyvážená žánrově i věkově, nesmírně mě zajímá, jak se vyjadřují o generaci mladší hudebnice.
Co nás letos čeká?
Ženfest se bude konat 10. května, hlavní hvězdou bude Lenka Dusilová. Jako speciální host vystoupí Dáša Voňková, úžasná inspirativní písničkářka. Nesmírně se na ni těším, ale není to jednoduché domluvit, protože už je v požehnaném věku a zdraví je vrtkavá věc. Za výtvarno je pozvána Hana Stinka Lundiaková, písničkářka, spisovatelka a výtvarnice z Prahy. V tuto chvíli domlouvám ještě mladou sedmnáctiletou písničkářku, aby byly zastoupeny všechny generace, zatím ale nechci prozrazovat jméno. Myslím, že dramaturgie by měla být vyvážená žánrově i věkově, nesmírně mě zajímá, jak se vyjadřují o generaci mladší hudebnice.
Podílíš se ještě na červnovém ObrFestu, už se něco ví o line-upu?
Funguju jako poradní hlas při vymýšlení dramaturgie. Určitě tam budou DVA, Dukla, Mutanti hledaj východisko, moje oblíbená rapující dvojice, písničkářky Ida The Young a Kvietah, 12 Piet a spousta dalších.
Pojďme si popovídat o tvé nové desce 90 % štěstí. Vyšla za celkem dlouhou dobu od posledního alba Holobyt (2016). Jaká za ní stála inspirace, vznikala s myšlenkou ucelené desky nebo se rodila po kouscích?
Vznikala postupně. Za těch osm let, co jsem nic nevydala, se stalo hodně věcí. Kromě toho, že jsem se přesunula do Brna a narodily se mi dvě děti, jsem v Praze rozpustila kapelu a hledala jsem novou cestu. Při psaní duetu pro vánoční desku Osamělých písničkářů jsem se potkala s Martinem Kyšperským – písnička je nakonec i na mém novém albu, jmenuje se Nové otazníky. U naší spolupráce jsem zjistila, že nahrávání s Martinem je nesmírně inspirativní a motivující, takže jsme se rozhodli, že bychom mohli udělat desku. Mezitím jsem tedy podruhé otěhotněla, Martin ale umí člověka udržet v kreativním procesu, ať se děje, co se děje.
K písním XX, Slova, Kousek mojí země a Nové otazníky vznikly i videoklipy. Myslíš, že jsou v dnešní době důležité?
Určitě, je to vizuální věc, která jde vidět a dostane se zase k dalším lidem. Navíc, dávat písním vizuálno mě baví, je to krásná práce. Ačkoli jde o velkou investici. Ale k desce to zkrátka patří.
Za minulé album Holobyt jsi získala Anděla. Má takové ocenění pro hudebníka, kromě toho, že ho potěší, nějaké praktické výhody? Dostává například více nabídek, lepší podmínky?
Je fajn, že si to člověk chvíli může psát na plakát. Nabídky na koncerty díky Andělovi určitě také přišly, ale spíše v následujících dvou letech po jeho získání. Navíc se díky ocenění o desce chvíli mluví. To je skvělé! Podobné ceny jsou velká alchymie, každý rok vychází ohromné množství výborných alb a vybírat z nich je složité – i rozřazení v rámci kategorií, která deska vlastně patří do kterého žánru.
Teď už nějakou dobu vystupuješ sólově a používáš looper (efekt, který umí ukládat živě vytvořené smyčky a pouštět je coby podklad hudebníkovi zpět, pozn. red.). Jak ses s tímto novým nástrojem sžívala?
Když jsem byla doma s dětmi, looper byl jediná možnost, jak si „vytvořit kapelu“. Přijde mi to rozhodně zábavné. Je to další myšlenkový pochod navíc kromě zpívání a hraní – co kdy sešlápnout, aby písnička jela dál a košatila se. Ale člověk si zvykne a naučí se, jak vše zkoordinovat.
Plánuješ do budoucna kolem sebe vytvořit novou kapelu, nebo si teď užíváš, že vystupuješ sama?
V létě chci ještě jezdit koncerty ve větší sestavě, kterou jsme vytvořili na křest alba. Pořád mě samozřejmě baví i hrát sólo, protože vytvoříš takovou speciální atmosféru, která se hodí do některých klubů a na bytové koncerty. Můj sen je poskládat novou kapelu, která by mi zůstala, ale jsem opatrná a postupně hledám spoluhráče.
Výtvarno více odkazuje k prostředí, ve kterém žiju. Hudba reflektuje spíš můj vnitřní život.
Kromě hudby i maluješ. Jak se u tebe propojují hudba a výtvarno?
Mám období, kdy více hraju, a období, kdy hodně maluju. Výtvarno více odkazuje k prostředí, ve kterém žiju, k bezprostřednímu okolí. Kdežto hudba reflektuje spíš můj vnitřní život.
Plánuješ v dohledné době nějakou výstavu?
Teď mám výstavu v Českém Těšíně, zároveň mi běží malá výstava v Brně v knihkupectví a galerii Světlo na Kounicově. Jsou na ní originály sprejových maleb, které jsem využila při tvorbě bookletu nového alba.
Kde jinde se můžeme seznámit s tvými obrazy?
Určitě na mém webu. A pak jednou za rok prostřednictvím Dnů otevřených ateliérů, kterých se účastním, a lidé mohou přijít ke mně domů.
Cestu jsi dnes naplánovala přes TIMovy básně i muraly Městské galerie. Co pro tebe znamená street art?
Mám ráda, když místo nějakým způsobem žije a mluví ke mně. Umění v ulicích je pro mě velmi důležité, rozšiřuje mi vnímání přítomnosti. Proto mám ráda TIMOvy básně rozmístěné po městě. Začnu díky nim nad místem, kde zrovna jsem, více přemýšlet, vnímat jeho poezii. Jak to tam funguje, nebo nefunguje. Jsou zvláštní místa, kde si říkáš – proč je to tu zrovna takhle? Muraly úplně do street artu neřadím, ten vyrůstá z podhoubí města. Jde spíš o galerii pod otevřenou oblohou. Baví mě, že umělec ke mně promlouvá skrze stěnu, na kterou se člověk dívá velmi často, když chodí kolem.
Jsi také autorkou knih, v nichž velmi často s malbou pracuješ – zaujala mě tvá kniha Babi, která se skládá téměř výhradně z ilustrací. Můžeš přiblížit, jak vznikla?
Je to kniha o setkávání mé babičky a mojí dcerky. Vznikla v době lockdownu, kdy se nemohly vídat, a mně to bylo velmi líto. Přemýšlela jsem, jakým způsobem je propojit. Koncept knížky pracuje s fantazií, je dost snový a je trochu složité ho popsat slovy. Zkusím to na příkladu. Má dvouletá dcerka viděla na zdi jednoho obřanského domu prasklinu a připomínala jí velrybu. V příběhu v knize pak velryba ožije a objeví se nakonec na obloze u mé babičky, která žila v šestém patře v pražském paneláku. Je to kniha o stesku, touze se s někým spojit. Myslím, že může promlouvat k hodně lidem. Pro mě dostala nový význam, když moje babička skutečně odešla. Ale jsem ráda, že knížku se mnou moje dcerka prožívala a prababičku si díky tomu lépe pamatuje, ačkoli byla v té době ještě malinká.
Festival se bude jmenovat Krajinou příběhů, koná se od 13. do 15. března v Knihovně Jiřího Mahena.
S knihou se budeš příští měsíc účastnit menšího knižního festivalu, o co půjde?
Festival se bude jmenovat Krajinou příběhů, koná se od 13. do 15. března v Knihovně Jiřího Mahena. Ve čtvrtek odpoledne budu mít výtvarný workshop ke knize Babi, kde si vyzkoušíte mou techniku ryté kresby. Workshop je určitě vhodný pro všechny věkové kategorie. A večer od 18 do 19 hodin budu hrát dole v atriu.
Potom jsi ilustrovala dva díly knížky Bába Bedla. O čem jsou?
To je knížka pro děti od spisovatelky Markéty Palátové. Jde o příběhy o ženě, která se proměňuje v houbu a pomáhá dětem.
Překvapilo mě, že jsem na tebe narazil také jako na autorku knihy o brněnských legendách. Pokud to tedy není shoda jmen?
Není, to jde o úplně speciální věc. Není to klasická kniha, ale učebnice pro studenty češtiny. V Praze jsem se totiž deset let živila tím, že jsem učila cizince česky. A věděla jsem, že jim velmi pomáhá, když mají texty a knížky s nějakým příběhem. Když jsem se pak přestěhovala do Brna, přišlo mi škoda nějakým způsobem zdejší legendy nevyužít. Pro studenty jsem udělala velký workshop/studijní pobyt, na nějž jsem připravila materiály právě na základě pověstí. Pak jsme chodili po městě a oni se díky tomu učili. Když se o tom dozvěděla Lída Holá, autorka knihy o pražských legendách, nadhodila, abych udělala i knihu. K samotným pověstem jsem do ní tedy pro studenty připojila spoustu různých cvičení a her.
Četl jsem také tvůj milý cestopis Deníky z Ladakhu. Je z tvé cesty do Himalájí, kde jsi učila děti výtvarnou výchovu. Jela jsi tam rovnou s tím, že něco vznikne, nebo sis psala deník a ten pak přetvořila v knihu?
Psala jsem si deník a kreslila okolí, tak, jak to dělám vždycky. Když jsem se vrátila, jeden z mých přátel inicioval, abych jej vydala. A já si říkala, proč ne? Nejsem z lidí, kteří si do deníku píšou intimní věci, spíš je to záznam toho, co jsem dělala. A hlavně je to postavené na obrázcích. Pobyt v Himalájích byl úžasný. Především pak setkání s místními dětmi. Nepoznala jsem, že by se někdy nudily, a pracovat s nimi byl skvělý zážitek.
Co ti tenhle výlet dal v rovině osobního života nebo tvorby?
Jela jsem si tam vyřešit svoje strachy a neschopnost udělat některá rozhodnutí. V tom mi pomohl určitě. Zároveň jsem završila období svých útěků od toho, co žiju tady… a zjistila jsem, že už vlastně utíkat nepotřebuju.
Chystáš teď nějaké další knihy?
V Bílovicích budou slavit 150 let od narození Stanislava Kostky Neumanna. K té příležitosti jsem byla jsem oslovena, abych ilustrovala Knihu lesů, vod a strání. Ta je teď ve fázi domlouvání, tak se těším, jestli to klapne!
Mezitím jsme došli do kavárny Rebelbean Pole naproti Dětské nemocnici. Proč jsi vybrala zrovna tento podnik?
Vyskytuju se tady celkem často s dětmi a výhoda této kavárny je, že má fajn dětský koutek. Zároveň je to moc krásný podnik s úžasným prostorem, oblíbila jsem si jezírko v dolní části, květiny, místní atmosféru. A mají tu výborný flat white!
Vidíš to, místa, kam vyrazit s dětmi, máš teď asi dobře zmapovaná?
Jasně. Moje mapa se s dětmi samozřejmě trochu změnila. Když jedu do města, na mé trase nechybí Café Mezzanine (kvůli koutku!). Ráda chodím do herničky Mezi stromy. Na oběd často končím v Rebiu, zase kvůli prostoru pro děti a baby friendly jídlu. Výhoda bydlet v Obřanech je i v rodinných procházkách kolem řeky. Dá se tam ohromně vyžít, když není zima. Nemusíte strávit čas jen na hřišti, ale můžete zajít na Zahradu U sosny, do Riverside Coffee…
Na závěr – máš tip na nějaké lokální brněnské hudebníky, které ráda posloucháš?
Mám ráda Květy, což je jeden z důvodů, proč spolupracuju s Martinem Kyšperským, písničkářku Prune, se kterou také často vystupuji, Tomáše Vtípila a Urband, Evolet a třeba kapelu mého muže Betonovej Bez. A Mucha mě pořád hodně baví! Je tady spousta zajímavých muzikantů, brněnská hudba je specifická.
V čem myslíš?
Je to velká alternativa. Všechno je takový trochu punk, který ale krásně funguje. S mým mužem jsme si z toho dělali trochu legraci. No schválně, zkus najít nějakou popovou kapelu z Brna!
Kdybych Brno vůbec neznal, přijel jako turista a chtěl ho za víkend trochu poznat – na jaká místa bys mě vzala?
Určitě na Zelňák, který mám moc ráda. Na Petrov a Špilberk, ze kterých je krásný výhled. Možná i do bunkru pod Špilberkem. A až bys poznal centrum, vzala bych tě třeba na Cejl, kde miluju Café in the Ghetto nebo Káznici… a mám ráda, jak to tam žije, kolik hudby hraje z oken na ulici. A na kraj města určitě do Obřan k řece.
Martina Trchová
Zpěvačka, kytaristka, výtvarnice a autorka písní, ve kterých se potkává experimentální folk, blues, indie pop a jazz. Na podzim roku 2024, osm let po Andělem oceněném Holobytu, vydala v produkci Martina Kyšperského z kapely Květy v pořadí čtvrté album 90 % štěstí.
Převzato z časopisu KAM v Brně (2/2025).