Michal Doležel: Na vile Wittal mě fascinuje míra autenticity. Dochovala se ve velké míře v původním stavu.
Vila Wittal dlouho chátrala a patřila k ohroženým brněnským stavbám meziválečného období – teď je v plánu rekonstrukce a nové veřejné využití vily. Jak k tomu došlo?
Souhrou více událostí, které zafungovaly dohromady. Městská část Brno-střed, která měla dlouhodobě dům ve své správě, usilovala o to si jej ponechat – záměr vlastníka, města Brna, totiž směřoval k privatizaci. Městská část však neměla jasně definováno, co s vilou dál. Do toho přišel ŠTETL FEST, který trochu rozhýbal úsilí naplnit objekt novým životem a obsahem v odkazu s jeho minulostí. A obecně minulostí židovského Brna. Židovská obec, spolek ŠTETL a Brno-střed tak vstoupily do vzájemné diskuse, kterou jsem propojil. Začalo se řešit, za jakých podmínek a jakým způsobem vilu Wittal proměnit v Centrum židovské kultury ŠTETL.
Co bylo dalším krokem k sestavení vhodného konceptu?
Následně jako klíčový hráč vstoupilo do vyjednávání Muzeum města Brna, které má zkušenosti se správou vily Tugendhat či Arnoldovy vily a umí tvořit obsahovou část muzejních expozic a programů. A také má skrze Arnoldovu vilu zkušenosti s Norskými fondy, díky kterým byla právě Arnoldově vila rekonstruovaná. Background vlastníka – města Brna, Muzea města Brna jako příspěvkové organizace a Židovské obce a spolku ŠTETL tak dohromady tvoří skvělé podmínky k rekonstrukci objektu a jeho novému využití. Jak jsem říkal, především s odkazem na minulost. Minulost domu, lidí, co v něm žili, celého židovského Brna a vlastně i pisáreckého údolí a dalších staveb v bezprostředním okolí.
Je už nějaký časový plán, kdy rekonstrukce začne?
Začátek rekonstrukce zatím určený není. Rada města Brna a posléze zastupitelstvo schválí převedení objektu do správy Muzea města Brna, to je formální krok, který je potřeba vykonat. Potom začne Muzeum města Brna vytvářet projektovou dokumentaci o obnově, což je nutný předpoklad, aby se mohlo ucházet o podporu z Norských fondů. Analogicky můžeme vzít příklad Arnoldovy vily, kdy se jednotlivé kroky k obnově uskutečňovaly během několika let. U vily Wittal jsme úplně na začátku, předpokládám, že rekonstrukce samotná může začít nejdříve tak za čtyři roky.
Co tebe osobně na vile Wittal baví?
Spousta věcí! Je to sám o sobě nádherný dům z roku 1932 od Heinricha Bluma, architekta židovského původu, který tady v Brně působil. Vila má také velmi silný příběh, který odkazuje k původním vlastníkům – rodině Wittal. K Johannovi Wittalovi, jeho ženě Idě, jejich dceři a jejímu manželovi Ottovi Aschkenes, který se finančně na realizaci objektu podílel. Wittalovi tu bydleli od roku 1932 do roku 1939. Pak jej zabavili nacisti a Wittalovi byli deportováni do koncentračních táborů, kde zahynuli. Za války dům využívali nacističtí prominenti včetně Otta Kozlowskeho, jednoho z šéfů brněnského gestapa – někdy v průběhu války se sem se svou ženou a synem přesunul z vily bratří Eislerů na Neumannově ulici. Hroznová 39 je adresa, kterou Kozlowski udal při výslechu, když byl po válce dopaden, zatčen, přemístěn zpět do Brna a popraven na Cejlu.
Jaké jsou poválečné osudy vily?
Bezprostředně po válce, v roce 1945, dostal dům k dispozici Vladimír Matula. Taky zajímavá osobnost. Komunistický prominent a předseda poválečného národního výboru, ale také vězeň koncentračních táborů. Následně se sem stěhovali různí nájemníci, protože dům začal spravovat bytový fond a vznikly tu čtyři bytové jednotky. Poslední nájemník odsud odcházel loni v září.
Všude kolem vidíme autentické prvky – okna, rolety, dlažbu, barevnost omítek, okenních rámů…
Ví se, kdo tu v poválečné éře bydlel?
Díky tomu, jakou má objekt teď mediální pozornost, se mi podařilo získat kontakt na několik rodin, které tady žily od 60. do 90. let. Z ústředního bytu, který se dochoval ve velmi autentickém stavu, jsem v kontaktu asi se třemi rodinami, které tam bydlely. To pak vytváří příběh s přesahem od prvorepublikové vily, přes válečné a poválečné události až do dnes.
Jaké další věci tě na vile, mimo příběhů jejich majitelů a obyvatel, zajímají?
Druhá věc, která mě fascinuje, je míra autenticity domu. Díky tomu, že se do vily moc neinvestovalo, se dochovala ve velké míře v původním stavu. Všude kolem vidíme autentické prvky – okna, rolety, dlažbu, barevnost omítek, okenních rámů… v interiéru jsou to stahovací okna v zimní zahradě, parkety, na několika místech vypínače, dokonce jedno svítidlo. Taková míra zachovalosti z roku 1932 je unikátní. Třetí linku mého zájmu tvoří motivace proměnit dům do nové podoby, aby se z něj stalo živoucí centrum. Nejen pro jeho okolí, ale pro celé Brno.
Jakým způsobem by mělo centrum veřejnosti sloužit?
Myslím, že obsah Židovského kulturního centra ŠTETL je velice funkčně vymyšlený a kombinuje v sobě jak zájmy a celoroční aktivity Židovské obce a spolku ŠTETL, tak program zajímavý pro širokou veřejnost. Zahrada by se měla proměnit v zahrado-park pro Brňany, uvnitř by se měly konat přednášky, besedy, koncerty, možná komorní divadelní představení… ale také jsou v plánu zážitkové aktivity, při nichž bude možné skrze autentické vybavení prožívat příběh domu.
Máš za sebe tipy na nějaké další budovy v Brně, které jsou ohrožené, a daly by se využít pro veřejnost podobně jako Arnoldova vila a vila Wittal?
Je jich hodně. Shodou okolností, pár metrů odsud leží vila patřící rodině Löw-Beerových od architektů Schlesingera a Baumfelda. Nádherný funkcionalistický objekt, jehož inspirací byla pravděpodobně vila Tugendhat. Má podobné osudy jako ostatní vily židovských majitelů – nejdříve zabaveny nacisty, pak komunistickým režimem, pak využívány jako nájemní bydlení nebo coby sídla různých státních institucí od školek přes úřady po národní podniky. Dům Löw-Beerových je dodnes využíván k bydlení v několika bytových jednotkách, vlastníci se často nedokážou dohodnout, jak přistupovat k jeho správě, údržbě… Což je na něm i jeho bezprostředním okolí bohužel vidět. Samozřejmě, u objektů v soukromém vlastnictví s tím člověk nic neudělá, ale je to unikátní dům, kterému by se měla věnovat pozornost.
Ale můžete se alespoň s majiteli bavit, třeba jim něco poradit, doporučit…
Před pár lety jsme vstoupili do jednání s majiteli bytu bratří Eislerů, kteří přemýšlí, co s ní dál. Vila Engelsmann na Hlinkách je stejný případ. Kontext je dnes jiný, než za první republiky – majitelé domů za sebou nemají ten ekonomický kapitál, jaký měli původní stavebníci a majitelé. A ne ve všech případech je možné uplatnit to, že město či nějaká státní instituce dům koupií, spravuje a zřizuje, protože těch objektů by bylo nepřeberné množství… a nebylo by to ani dobře.
Loni médii proběhla zpráva o tvém objevu zachovalého funkcionalistického bytu manželů Herdanových na Hlinkách. Má jeho příběh nějaké pokračování?
Aktuálně se ve Střední škole umění a designu a vyšší odborné škole Brno restauruje dochovaný nábytek. Dokončení je v plánu začátkem příštího roku, a byt by pak měl být přístupný veřejnosti. Na to se těším, je skvělé, že městská část Brno-střed jako správce domu k celé věci přistoupila tímto způsobem.
Kdy ses vlastně zamiloval do architektury?
Za řadu věcí v téhle oblasti může moje babička a její sestra. Od útlého dětství mě tato dvojice žen velmi formovala. Babička mě přivedla do Sokola a i skrze něj jsem si nacházel vztah k historii a tradici. A samozřejmě vyprávění babičky i pratety z doby jejich dětství a mládí mě do velké míry inspirovaly k zájmu o lidské příběhy, město, jednotlivá místa i architekturu jako takovou.
Začalo pro tebe pátrání po příbězích brněnských domů nějakým konkrétním zážitkem?
Úplně první byl příběh rodiny, která postavila dům na Mášově ulici, v němž bydlím. Byli to taky Židé, rodina Deutschova. Na Pekařské ulici měli lihovar, ve 30. letech si na Mášově postavili nájemní dům a nastěhovali se do něj. Příběh (který mi vyprávěla moje prateta) je dost podobný jako u naprosté většiny moravských Židů – po okupaci byli vystěhováni a deportováni, zahynuli během holocaustu. Pak mě určitě ovlivnily i příběhy mých dětských hrdinů, sokolských olympioniků.
Způsobil tento objev nějaké reakce? Volali ti lidé s dalšími tipy?
Po medializaci bytu Herdanových se mi nezávisle na sobě ozvalo několik lidí, kteří mě zvali do svých bytů s podobnou historií. Mohl jsem si tak prohlédnout krásné, téměř neznámé interiéry vily W na Tvrdého, další v bytovém domě na Helfertově či na Erbenově. Nebo třeba nádherný dům Melanie Weissové, který si na sklonku 30. let postavila hned vedle Löw-Beerovy vily. Je hezké, když najdeme alespoň nějaké připomínky bývalých obyvatelů těchto domů, po naprosté většině židovských rodin tu totiž nezbylo nic.
V první řadě je potřeba mít trochu cítění a rozpoznat, že se nacházíš v mimořádném prostředí. A na první dobrou jej nezničit.
Koho mám kontaktovat v případě takového objevu?
V první řadě je potřeba mít trochu cítění a rozpoznat, že se nacházíš v mimořádném prostředí. A na první dobrou jej nezničit. Což je jeden z důvodů, proč se snažím svoje objevy prezentovat – aby si jich lidé všímali i ve svém okolí. A na koho se obracet? V Brně je celá řada institucí, které se zabývají architekturou – Národní památkový ústav a Muzeum města Brna jsou asi nejpovolanější k tomu, aby s vámi tyto věci konzultovaly.
Angažuješ se také v pokládání tzv. kamenů zmizelých – jak vybíráš osoby, kterým bys rád kámen věnoval?
Když pokládáme kameny zmizelých za oběti války, téměř vždycky jsou s tím spojené silné příběhy. Každý rok přemýšlím, komu kámen položit, a to jméno vždycky vyvstane samo, objeví se mi v životě.
Plánuješ pokládání nějakých nových kamenů zmizelých právě teď?
Mám aktuálně v hlavě myšlenku položení kamenů zmizelých Ernstu Wiesnerovi a jeho rodině. Bydlel na Pekařské, měl tam ateliér, bydlel tam jeho otec, sourozenci… Jeho otec Alfréd i sourozenci Matylda a Robert byli zavražděni za války. Jediný, kdo přežil, díky tomu, že včas utekl do britského exilu, byl právě Ernst Wiesner a jeho bratr Ervin. Všem pěti členům této rodiny bychom chtěli položit kameny zmizelých. Symbolicky 15. března, v den, kdy Ernst Wiesner opouštěl Brno směr Británie.
Michal Doležel
Vystudoval etnologii a archeologii, je zastupitelem Jihomoravského kraje, věnuje se brněnské historii a obnově památek. Ve volném čase pořádá komentované procházky nebo organizuje dobrovolnické aktivity spojené s péčí o opuštěné hroby.