Silvie Šeborová: Na životě v Brně mi přijde úžasná blízkost města a přírody.
Průvodce Nemísta zavede čtenáře do odlehlých částí města a lokalit, které nejsou takzvaně „na první dobrou“. S autorkou knihy, teoretičkou umění Silvií Šeborovou, jsme si povídali o tom, jak se pohybovat po městě, kam vyrazit na výstavu, co přináší Brněnské Vánoce, i o jejím novém románu Hlas lesa.
Jak vznikl nápad na knihu Nemísta?
Kniha vychází z mého vztahu k Brnu, ke krajině, k přírodě. Z lásky k určitým místům a dobrodružstvím, kterou bych chtěla tímto způsobem přenést dále. A poskytnout čtenářům možnost poznat tato místa také.
Jsou to všechno místa, která jste sama znala, nebo jste si nechala některá natipovat?
Primárně vychází z mé znalosti. V Brně žiju od dětství, vyrostla jsem v historickém oddíle, a po městě se pohybuju buď na kole, nebo pěšky, případně vlakem, jiné dopravní prostředky nepoužívám. Takže většinu míst jsem znala. Ale abych byla schopna poskládat knihu jako celek, který bude dávat smysl, dohledávala jsem různé souvislosti a historii lokalit.
Je nějaké místo, které jste přímo při psaní knížky objevila?
Můj oblíbený objev je rozbořený cihlový komín, který se nachází v lesích mezi Obřany a Lesnou, působí jako výjev z nějaké pohádky. Jedním z cílů knížky je právě dělat si objevy sám pro sebe. Funguje nejen jako návod, kam jít, ale také jako inspirace k jiné formě pohybu městskou krajinou.
Takže je určena spíše pro místní než pro turisty?
Může sloužit i lidem, kteří do Brna přijíždějí, ale mají k turismu jiný vztah – nepotřebují se podívat na nejexponovanější památky. Primárně jsem však cílila na lokální čtenáře s tím, že v knížce najdou místa, která dříve neznali.
Scházíme se v Klubu na Dráze II v Králově Poli. Proč jste vybrala zrovna toto místo?
Kvůli spojení piva, kola a vlaků – tři věci, které miluju, na jednom místě. Navíc mi přijde sympatický koncept hospody a jejich podpora cyklokomunity. Kolo používám jako hlavní dopravní prostředek nehledě na počasí a roční dobu. V únoru se lidé dost často diví, když přijedu ve snowboarďácké bundě a velkých rukavicích a během pár vteřin se převtělím do dámy v kostýmku.
Máte nějaké další oblíbené podniky v Brně?
Nejsem moc náročná, v podstatě mi stačí pivo a utopenec. Navíc mám ráda místa na okraji města. Úplně úžasný je Sokolský bufet pod Ořešínem, kde dělají o víkendu skvělý ramen. V létě se tam dá půjčit paddleboard nebo si zaplavat, v zimě se tam dá bruslit, takže je tam i přesah ke sportu. Je to také oblíbená cyklozastávka v údolí potoku Rakovec.
Bohaté na „nemísta“ jsou bývalé industriální čtvrtě, Maloměřice, Obřany, Královo Pole.
Když sama někam cestujete, hledáte také spíše méně známé, zapadlejší lokality?
Jsem v první řadě historička umění, s tím nejde pohnout, takže když jedu do jiného města, hlavně potřebuji vidět všechny galerie a výstavy. Často jsou ony právě tím důvodem, proč cestuji. Pak se nechávám překvapovat pohybem po městě, ráda jdu i do míst, která nejsou turisticky atraktivní. Nemusí to samozřejmě být zapadlá, zarostlá továrna, k takovým objevům je asi třeba lepší příprava, podívat se na různé weby, sociální sítě věnované ztraceným místům.
Která část Brna je na prapodivné lokality nejbohatší?
Rozhodně je potřeba se vydat pryč z centra. Často to máme tak, že ze svého bydliště jezdíme do centra za prací, kamarády či kulturou a jinak se do dalších částí města moc nedostaneme. Bohaté na „nemísta“ jsou bývalé industriální čtvrtě, Maloměřice, Obřany, Královo Pole. Najdete tu zbytky staveb, které už nejsou využívané, vlečky, které vedly k továrnám, nebo staré kryty z druhé světové války, jež se u továren stavěly, aby se dělníci měli kam schovat v případě náletu. Pak mám ale v knize také spoustu starých křížků a zrušených hřbitovů či lokalit spojených s přírodou a ovocem, které můžete najít v příměstské krajině. A ty jsou rozmístěny samozřejmě i ve čtvrtích neindustriálních.
Která místa je nejlepší navštívit v zimě?
Ta, která jsou někde uprostřed křoví. Když hledáte nějakou pozorovatelnu, kryt… to v létě často nejde, místo je zarostlé, a buď ho vůbec nenajdete, nebo vylezete a jste celý pošlehaný od kopřiv. Když opadá listí, nabízí se z mnoha vyhlídek také mnohem lepší pohled na Brno.
Přicházíme do Zamilovaného hájku, co vás baví tady?
Zamilec je místo, kam ráda chodím běhat a trávit volný čas s dětmi. U ohniště se dají opékat špekáčky. Fascinuje mě ta blízkost místa, které působí, že jste uprostřed lesa, ale zároveň jste pořád ve městě.
Máte i nějaké tipy, jak si užít centrum města?
S Ateliérem duchů teď chystáme pilotní verzi herní aplikace Brno Game, s níž se budete moci projít po různých okruzích právě v centru. Jedná se o dvorky, nádvoří, průchody, kašny, mé oblíbené sochy, parčíky, sady, kostely… Na každém z míst najdete QR kód, který vám po načtení do aplikace vyjeví část karty. Když obejdete konkrétní okruh celý, dostanete herní kartu a můžete soutěžit s dalšími uživateli, kdo jich bude mít více. Ideou je, aby se hra pořád rozšiřovala a karty v ní přibývaly, objevovaly se pop-upově třeba na festivalech nebo výstavách.
Dalším vaším průvodcem, který vydal TIC BRNO, je Brnboniéra. Kniha o umění ve veřejném prostoru. Které dílo z poslední doby vás zaujalo?
Až po vzniku Brnboniéry byly instalovány kašny na Dominikánském náměstí od Tomáše Pavlackého a Michaela Gabriela. A myslím, že to je příklad současného umění, které se podařilo a dobře funguje v kontextu lokality, v níž je umístěno. Mám ráda také místa, ve kterých tvoří brněnští umělci, často mívají charismatickou atmosféru sama o sobě.
A nějaké aktuální dočasné instalace?
Na letošní advent jsem pro TIC připravila umělecké intervence ve veřejném prostoru. Jedna z nich, světelná intervence od Hynka Skotáka, bude v uličce ke kapucínské hrobce – má podobu srdečního tepu a reaguje na to, že ulička vede ze světa živých do světa mrtvých. Dalšími místy intervencí budou altánek v Denisových sadech, roh Radnické a Panské, kostel Máří Magdalény a kostel svatého Jakuba, vodojemy na Žlutém kopci. Tento projekt je trochu předskokanem toho, co mě čeká v létě, TIC totiž bude hlavním organizátorem festivalu Brno Art Open, který projde redesignem a bude se odehrávat právě na Žlutém kopci.
Ulička ke kapucínské hrobce je taky takové „nemísto“.
Jako dítě jsem se tam byla s rodiči párkrát podívat, ale pak jsem na ni trochu pozapomněla. Připomnělo mi ji právě až vybírání míst pro vánoční instalace. Mám ráda tajemná místa ve stylu Stínadel. Brno jich nemá tolik jako Praha, jež je synonymem podobných starých uliček. O to větší radost mám, když v Brně na takové místo narazím. Kromě uličky ke kapucínské hrobce jsou to třeba průchody mezi Starobrněnskou a Dominikánskou, taky takové malinko ztracené území.
Kam ráda chodíte v adventním období?
Přiznám se, že úplně nevyhledávám hlavní tržiště, je tam na mě trochu moc lidí. S Janou Janulíkovou, ředitelkou TICu, jsme se shodly na tom, že je třeba nějaký alternativní program právě v podobě instalací v uličkách, kostelích, otevřených dvorcích, kde si dáte svařák mimo ten „hlavní proud“. Doporučila bych třeba dvorek kavárny Mitte.
Rád bych se dostal k vaší publikační činnosti. Ve svých knihách různou formou představujete umění, jak tento koncept vznikl?
Za studií jsem dělala lektorku v Moravské galerii, postupně jsem se dostala na pozici vedoucí lektorského oddělení a náměstkyně pro vnější komunikaci. Z praxe prezentace umění veřejnosti vznikla má starší kniha Nedělní párty s Picassem, která je návodem pro rodiče, prarodiče či učitele, jak pojmout návštěvu nějaké výstavy nebo uměleckého díla s dítětem. Když jdete s dětmi do divadla na představení určené jejich věku, sednete si a před vámi se odehrává děj – v případě galerie je to ale naopak. Umělecká díla jsou na místě, vy se mezi nimi pohybujete a děj musíte domyslet.
Jak na to, aby byla taková zkušenost pro dítě zábavná a zároveň přínosná?
Pomocí her, vyprávění, otázek, necháte dítě rozvinout vlastní fantazii. Můžete se například ptát – kdo je člověk na obraze? Kamarádil/a by ses s ním? Jak na tebe působí krajina? A tak dále…
Máte své oblíbené brněnské knihkupectví?
Když si chci vybrat knihu pro sebe, tak Book Therapy na Zelném trhu. A co se týče knih pro děti, tak Dlouhou punčochu na Jiráskově. Je mi sympatická blízká komunikace s knihkupcem, který je schopen vám doporučit knížku, aniž byste přesně věděli, jaký titul vybrat.
Čím je inspirovaný váš nový román Hlas lesa?
Dovolila jsem si také popustit uzdu fantazii a nedržet se jen kunsthistorických výkladů. Tak vznikla myšlenka na knihu, která je samostatným příběhem, trochu fantasy, trochu děsivým, hodně surrealistickým. Dospívající dívka Sofie se nečekaně ocitne v cizím světě. Krajina, kterou putuje, je inspirována malbami Toyen a postavy z jejích děl v ní ožívají v nových rolích. Sofie mezi bytostmi, jejichž motivace není vždy jen černá nebo bílá, jak na to byla zvyklá ze svého dětského světa, hledá klíč od dveří zpět do svého světa. Knihu lze přečíst jako příběh, zároveň ale může sloužit jako průvodce po díle Toyen – v závěru jsou vyjmenovány obrazy, kterými se inspirovala, a můžete si na internetu dohledat jejich reprodukce a srovnat je s popisy v knize.
Knihu doprovází i ilustrace.
Ilustrace Veroniky Holcové nejsou doslovně překreslené scény z knížky, pracují se surreálným světem a ponechávají široké pole fantazii. Zároveň se v nich vždy objevuje nějaký konkrétní prvek, ať je to sova, zmrzlina, nebo mořský koník, který dokáže i děti do dění v kresbě vtáhnout.
Právě přicházíme do Pražákova paláce, k obrazu Hlas lesa od Toyen. Hádám, že shoda názvu se jménem vaší knihy nebude náhoda?
Obraz Hlas lesa od Toyen má několik variant. Jedna z nich je tady, v expozici Art Is Here v Pražákově paláci. Další je ve stálé expozici Národní galerie v Praze. A trochu odlišná varianta s názvem Poselství lesa rozšiřuje obraz o pařát svírající hlavu malé holčičky – to je právě výjev stojící za jedním z hororových prvků knížky. Další inspirací byla báseň Hlas lesa Vítězslava Nezvala naznačující spolu s obrazem od Toyen prolínání světů výtvarných umělců a literátů se společnými surrealistickými základy. Na 12. prosince chystám ve spolupráci s lektorským oddělením Moravské galerie od 17 hodin v Pražákově paláci křest knížky. Akce bude napojena přímo na sbírky Moravské galerie, v nichž se dva úžasné obrazy od Toyen nachází, a bude na ní možné knížku vyhrát.
Je dobře, že umělecké dílo vzbuzuje emoce. I když jsou negativní.
Když už jsme v galerii… Na jaké výstavy vyrazit v Brně v prosinci?
Před pár týdny jsem byla na vernisáži laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Z nich bych vyzdvihla vynikající brněnskou umělkyni Juditu Levitnerovou, její tvorbu má rozhodně smysl sledovat. Pak bych doporučila výstavu Maria Kotrby, kterého Brňané znají jako autora sochy na Moravském náměstí lidově zvané „exekutor odnáší pračku“. Výstava v Domě umění rozšiřuje pohled na jeho tvorbu. Její součástí je instalace sochy svatého Krištofa před Mahenovým divadlem, na niž se na sítích rozjela až neuvěřitelná vlna hejtů. Ale stejné reakce tu byly vždy, i u umění, které dnes vnímáme jako klasické. Je dobře, že dílo vzbuzuje emoce, i když negativní. Rolí nás teoretiků umění je pak věci vysvětlovat, říkat, proč tam jsou, a hledat cesty, jak přístup diváctva měnit. Ale je to běh na dlouhou trať.
Doporučila byste ještě nějakého lokálního umělce?
Miluju Davida Možného. Jeho díla jsou velmi propracovaná, inteligentní, se smysluplným konceptem, zároveň v nich bývá prvek nadsázky a humoru, jsou velice jednoduše komunikovatelná. Ale myslím, že na uznání širší veřejnosti pořád ještě trochu čeká. O Vánocích uvidíte jeho dílo – nápis Love poháněný plynovou bombou – umístěné v hudebním altánku v Denisových sadech.
Silvie Šeborová
Teoretička umění, kulturní manažerka a kurátorka v TIC BRNO, autorka brněnských průvodců Brnboniéra a Nemísta, knih Jak namalovat vejce, Nedělní party s Picassem, Hlas lesa a spoluautorka publikace Jak se dělá design.
Převzato z časopisu KAM v Brně.